Into Africa
Domácí války Husního Mubaraka
Saad Eddin Ibrahim
|
|
|
|
Rozhodnutí vlády egyptského prezidenta Husního Mubaraka postavit před soud dva význačné soudce za to, že informovali o falšování výsledků podzimních parlamentních voleb, otřáslo celou zemí. Na podporu soudců se sešly mohutné demonstrace – které zastihly Mubarakův režim naprosto nepřipraven.
Zdá se, že Mubarakova vláda nyní co nejrychleji couvá. Soudce Mahmúd Mekki byl zproštěn obvinění a soudce Hišám Bastawisy, jehož večer předtím stihl infarkt, obdržel pouhou důtku. Káhira přesto zůstává neklidná a vláda se obává dalšího výtrysku podpory demokracie, neboť soudci vyzvali k obnovení celostátních demonstrací.
Za egyptskými soudci stojí dlouhá tradice prozíravosti a slušnosti. Nyní však mají pocit, že je vláda zneužívá, když se snaží zlehčit manipulaci jedněch voleb za druhými tvrzením, že na hlasování dohlížejí soudci. Jejich boj vyburcoval jinak poklidnou egyptskou veřejnost částečně i proto, že s vyjádřením solidarity si pospíšilo téměř všech 9 000 soudců. Jejich reprezentativní orgán, Soudcovský klub, již dávno prosazuje nový zákon, jenž by obnovil nezávislost soudcovského stavu. Nyní soudci volají po své nezávislosti i sami.
Mubarakův režim se jí však urputně brání a uchyluje se k mimosoudním prostředkům, jako jsou mimořádné, národně-bezpečnostní a vojenské soudy, které nedodržují mezinárodní standardy. V rozporu se sliby složenými během své kandidatury na páté volební období ve funkci prezidenta Mubarak požádal o dvouleté prodloužení tzv. Krizového zákona (a jeho loutkový parlament je schválil), v jehož rámci vládne v Egyptě jeho prezidentský úřad.
Především proti tomuto zákonu mají soudci i egyptská občanská společnost námitky. Krizový zákon je v platnosti od atentátu na prezidenta Anvara Sadata v říjnu 1981 a Mubarak tvrdí, že potřebuje jeho další prodloužení, aby mohl bojovat proti terorismu. Podle nedávné zprávy o lidských právech však bylo navzdory Krizovému zákonu v uplynulých 12 měsících zabito při teroristických útocích v Egyptě 89 osob a dalších 236 utrpělo zranění. V sousedním Izraeli, jenž stále bojuje s Palestinci, přišlo za stejné období při podobných útocích o život pouhých 18 lidí a 25 utrpělo zranění. V Izraeli přitom žádný krizový zákon neplatí.
Vezměme navíc v úvahu, že v nejprudší fázi arabsko-izraelského konfliktu v roce 1973 čítaly egyptské ozbrojené složky jeden milion vojáků. Dnes v armádě slouží pouze 350 000 lidí, avšak počet zaměstnanců policie vnitřní bezpečnosti nedávno překročil jeden milion.
První vnitřní válku vedl Mubarak s islámskými ozbrojenými radikály brzy poté, co se dostal k moci, avšak dnes se zmítá ve víru dalších tří domácích válek. Bitva se soudci vyvolala tak silný neklid veřejnosti, že to Mubaraka vedlo k rozmístění tisíců příslušníků centrálních bezpečnostních složek v černých uniformách přímo v srdci Káhiry. Toto rozmístění trvá zatím tři týdny, a již nyní je tak delší než pobyt těchto složek ve městě během posledních dvou válek s Izraelem dohromady.
Další domácí válka, tentokrát s egyptskými beduíny ze Sinaje, propukla předloni. Z podnětu svých palestinských sousedů, ne-li přímo al-Káidy, se vykořenění mladí beduíni očividně rozhodli, že se vzbouří proti tomu, aby se s nimi zacházelo jako s občany třetí kategorie. Všude kolem nich, zejména však v rušných letoviscích jižního Sinaje, se investují miliardy do silnic, letišť a pláží; rozlehlé pozemky jsou velkoryse přidělovány bohatým Egypťanům z údolí Nilu a cizincům, nikoliv sinajským rodákům.
Sinajští beduíni mají samozřejmě právo na využívání, nikoliv vlastnictví půdy, protože letargická a příležitostně i zkorumpovaná byrokracie stále pokládá Sinaj za vojenskou zónu a loajalitu jeho domorodých obyvatel za pochybnou. Před dvěma lety během výročí války z října 1973 bombardovali mladí sinajští radikálové hotel Taba Hilton. Loni v červenci u příležitosti jiného státního svátku zaútočili na tři turistická místa nedaleko od komplexu Mubarakovy rodiny v Šarm aš-Šajchu. Tato symbolická, ale potenciálně i vražedná varování prezidentově rodině, která se rozrostla do faraonských rozměrů co do velikosti, stylu i moci, zůstala bez povšimnutí.
Třetí z nedávných domácích válek, totiž válka o právo na občanství pro křesťanské Kopty, doutná už řadu let. Koptové jsou původem Egypťané, kteří až do desátého století představovali většinovou populaci. Když byl poté Egypt arabizován a islamizován, stali se ve své vlasti menšinou.
V Mubarakově Egyptě je sice rovnost občanů před zákonem zakotvena v ústavě, ale ve skutečnosti není respektována ani dodržována, zejména ve vztahu k výstavbě a ochraně koptských kostelů. Když muslimští fanatici zaútočili loni v listopadu na koptský kostel v Alexandrii, zranili několik Koptů. O šest měsíců později zaútočil jiný fanatik během nedělních bohoslužeb na tři různé kostely, přičemž několik věřících zabil a řadu dalších zranil. Během následujících tří dnů vyšli Koptové do alexandrijských ulic, aby protestovali proti liknavosti bezpečnostních složek vůči příčinám podobných útoků, proti snaze činit z příslušníků své komunity obětní beránky, a dokonce i proti účasti oficiálních míst na útocích, které se měly stát záminkou k prodloužení Krizového zákona.
Čtyři domácí války Husního Mubaraka jsou rozdmychávány Egypťany vyřazenými ze společnosti, kteří se stále více bouří proti režimu, jenž dávno překročil svůj legitimní mandát. Z bitvy se soudci se může docela dobře stát Mubarakova Achillova pata. Spravedlnost je totiž pro Egypťany stěžejní hodnotou a její absence leží v jádru všech protestů. Neexistuje pro to přesvědčivější důkaz než bezprecedentní počet lidí, kteří se shromáždili, aby pokojně vyjádřili solidaritu se soudci.
Saad Eddin Ibrahim je profesorem politické sociologie na Americké univerzitě v Káhiře a ředitelem Střediska ibn Chaldúna pro rozvojové studie.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Saad Eddin Ibrahim or return to our home page.
|
|
