Návrh irácké ústavy bude zřejmě schválen v referendu, jež se má konat 15. října. Na tom, zda bude ústava ratifikována, nebo ne, nakonec ovšem nezáleží, neboť konstituce – a celý proces jejího vytváření – je naprosto vytržená z reality země, která už jako soudržný stát neexistuje.

Problém netkví v ústavě, nýbrž ve všeobecné víře, ba téměř utkvělé myšlence, že Irák je životaschopný moderní národní stát a že jediné, co k řádnému fungování potřebuje, jsou patřičné politické instituce. To je však klamná představa a zodpovědní lídři by měli začít přemýšlet o alternativách.

Irácký stát, vytvořený ve 20. letech minulého století britskými imperiálními plánovači (s Winstonem Churchillem v čele), je podivným skloubením tří nesourodých provincií staré Osmanské říše: Mosulu na severu s kurdskou majoritou, Bagdádu uprostřed s majoritou sunnitských Arabů a Basrou na jihu s majoritou šíitských Arabů. Vedeni svými vlastními politickými zájmy, Britové předali kontrolu nad celou zemí sunnitským Arabům, již nikdy netvořili víc než 25% obyvatelstva, a dokonce do země dopravili sunnitského arabského hášimovského prince, aby nad jejich dílem vládl.

Od té doby bylo možné držet stát pohromadě jedině železnou pěstí: dějiny Iráku jsou plné revolt šíitů, Kurdů, ba i křesťanských Asyřanů, jež byly do jedné krvavě potlačeny vládnoucí sunnitskou menšinou. Moderní Irák byl po celou svou historii tím nejrepresivnějším arabským státem. Saddámova vláda byla pouze tou nejbrutálnější v dlouhé řadě sunnitských režimů.

Spojené státy svrhly právě tuto sunnitskou hegemonii, nikoliv pouze nadvládu Saddámova baasistického režimu. Avšak vzhledem k dějinám a demografii Iráku americký pokus přetvořit zemi ve fungující demokracii ztroskotává ve třech místech: posílení moci šíitské většiny, odmítání Kurdů vzdát se svého těžce vybojovaného de facto ministátu na severu a sunnitském násilném tažení usilujícím o podkopání každého systému, který neovládají.

Krátce, návrh ústavy je snahou dokázat nemožné. Sunnitský odpor – gerilová a teroristická válka, dobře připravená už v posledních letech Saddámovy vlády – bude nadále usilovat o podvracení každého náznaku řádu zosobněného současnou většinovou šíitsko-kurdskou koalicí. Sunnité budou pokračovat ve svých vražedných útocích proti šíitům, Kurdům a vojenské koalici vedené USA. Pravděpodobně budou bojkotovat referendum o ústavě a všechny následné volby, tak jako bojkotovali už volby předcházející.

Ostatně, proč by sunnité – vzhledem k brutální logice jejich dlouhé hegemonie v Iráku – měli uvažovat o tom, že se podřídí procesu, jenž vychází z předpokladu jejich menšinového statusu, obzvlášť když celé oblasti země jsou pod faktickou kontrolou sunnitských povstalců? A proč by se naopak šíité měli podrobit sunnitské hegemonii, když mohou na jihu vytvořit svou vlastní politickou strukturu, po vzoru toho, čeho už na severu dosáhli Kurdové?

Buďme upřímní: Irák jde cestou Jugoslávie, když se na počátku 90. let 20. století rozpadala. To bychom měli uznat a nakonec přivítat, navzdory konvenčním diplomatickým normám ohledně nedotknutelnosti územní celistvosti existujících států.

Samozřejmě, tyto normy jsou užitečné. Jakmile se však nějaký stát rozpadá, jak se přihodilo v Jugoslávii, žádné ústavní formulace jej nezachrání. Ústavy fungují, mají-li všechny strany zájem na existenci v rámci navržené soustavy – a to v Iráku zřetelně neplatí.

Na trvalé přítomnosti multietnických a multináboženských států není nic posvátného, pokud si jejich konstitutivní skupiny nepřejí žít společně. Právě naopak, je potřeba se poučit ze zániku Sovětského svazu, Jugoslávie, ba dokonce – a možná především – Československa, jež svůj rozpad dojednalo bez násilí.

Naproti tomu současná Bosna a Hercegovina je příkladem dalšího neúspěšného pokusu udržovat odumírající multietnický útvar při životě: stát nefunguje a země drží pohromadě pouze prostřednictvím bezmála diktátorské moci vysokého představitele mezinárodního společenství a přítomnosti zahraničních vojsk.

Je na čase vyrovnat se s realitou: kurdský region na severu přijatelným způsobem funguje, ba dokonce dokázal utišit turecké obavy, že jeho existence zhorší kurdský problém v Turecku. Své politické zřízení budují na jihu šíité, a tak by sunnitským oblastem také mělo být umožněno jít vlastní cestou. To může přinést mír spíš než snaha uvalit na ně nenáviděnou okupaci nebo neméně nenáviděnou šíitskou hegemonii.

K vývinu tří států – nebo vysoce autonomních regionů – místo jednotného Iráku dochází buď jak buď, ústava neústava. Zdá se, že nikdo už nedokáže dát rozkřáplý irácký slepenec znovu dohromady. Bude ale zapotřebí odvahy, abychom připustili to, co se nám odehrává před očima, a abychom se nadále nedrželi chiméry konsolidovaného iráckého státu.

Ostatně, připustit to, co je v Iráku zřejmé, znamená rovněž uznat, že existují důvody k naději. Tak jako v bývalé Jugoslávii, samostatné entity, jež se v současnosti formují, mohou mít větší šanci na vybudování určité podoby zastupitelské a nakonec demokratické vlády, než když budou irácké válčící komunity nuceny žít společně ve věznici, jíž je tento stát odjakživa pro většinu svých obyvatel.