WASHINGTON, DC: Existuje staré úsloví, které říká: „Máš-li jen kladivo, všechno připomíná hřebíky.“ Nikde se to neprojevuje zřetelněji než v diskusích o obchodním deficitu Spojených států a globálních finančních nevyváženostech, vzhledem ke sklonu ekonomů zužovat většinu hospodářských problémů na otázky úspor. Tato zaujatost úsporami bohužel zkresluje porozumění věci a odvádí pozornost od skutečné výzvy spočívající ve vytváření trhů masové spotřeby v rozvojových zemích.

V účetnictví národního důchodu představují obchodní schodky převahu spotřeby země nad výrobou. Z účetního hlediska je logické obchodní deficity označit za záporné úspory.

Většina ekonomů jde ještě o krok dál a soudí, že deficit USA je způsoben nedostatkem úspor. Avšak poněvadž obchodní deficit jedné země je přebytkem jiné země, předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke obhajuje otočení konvenční logiky hlavou dolů: obchodní schodek USA neplyne z nedostatku úspor, ale je důsledkem globálního přebytku úspor – zejména v Číně.

Obě vysvětlení jsou chybná. Jak se přemíra úspor promítá do exportů, když domácnosti nic nevyvážejí? Obdobně, jestliže USA spotřebují přespříliš, proč uzavírají výrobní kapacity a proč je trh práce tak slabý?

Hypotézy přebytku i nedostatku úspor si pletou účetní výsledky s příčinami. Obchodní deficity odrážejí transakce mezi producenty a zákazníky a tyto transakce jsou výsledkem pobídek a cenových podnětů. Američtí spotřebitelé nakupují zboží z dovozu spíše než zboží vyrobené v USA, protože je levnější. Tato cenová výhoda často plyne ze směnných kurzů v zemích, jako je Čína a Japonsko, jejichž měny jsou podhodnocené o 25% až 40%, což nad americkými výhodami efektivity často převáží.

Podhodnocené měnové kurzy jsou jen jednou z politik, jež země využívají k podpoře vývozů a omezení dovozů, aby hospodařily s obchodními přebytky, zatímco jejich obchodní partneři (včetně USA) hospodaří se schodky. Politiky zaměřené na exportem tažený růst zahrnují také subvence vývozu a dovozní překážky.

V moderní éře globalizace doplňují růst poháněný exportem politiky k přilákání přímých zahraničních investic (PZI), což je kombinace, jíž se obzvlášť daří v Číně. Takovéto politiky PZI zahrnují subvence investic, slevy na dani a zproštění povinností stanovených domácími směrnicemi a zákony.

Tyto politiky povzbuzují korporace, aby přesouvaly produkci do rozvojových zemí, které tak získávají moderní výrobní kapacity. To zvyšuje vývozy rozvojových zemí a snižuje jejich poptávku po dovozech (případně ji to zvyšuje v menší míře než růst vývozu). Korporace zároveň omezují výrobní kapacity a investice v domovských zemích, což snižuje exporty těchto zemí a zároveň zesiluje jejich importy. Zřetelný doklad těchto vzorců opět představuje Čína, neboť téměř 60% čínských vývozů produkují zahraniční společnosti.

Tento pohled je fundamentálně odlišný od hypotéz přebytku a nedostatku úspor a vede k naprosto odlišným politikám. Rozvojové země potřebují růst, ale dnes je snazší si kapacity a růst pořídit prostřednictvím PZI než rozvíjet domácí trhy masové spotřeby. Globální ekonomika tudíž nečelí přebytku úspor, nýbrž problému nedostatku poptávky v rozvojových zemích.

Velkým úkolem je přimět korporace, aby investovaly do rozvojových zemí, ale z důvodů výroby pro místní spotřebitele. To vyžaduje rozšíření trhů v rozvojových zemích, takže je třeba vyřešit příjmové nerovnosti a dostat peníze do správných rukou – což je obrovská organizační výzva, která je zcela mimo pozornost, protože ekonomové se zaměřují výhradně na úspory a otázky na straně nabídky.

Součástí řešení jsou pracovní normy, minimální mzdy a odbory, jak tomu bylo v zemích, které se vyvíjely úspěšně. Odbory jsou historicky velice důležité, protože se účastní decentralizovaného mzdového vyjednávání, které mzdy navazuje na produktivitu firem. Mzdy jsou v důsledku toho tržně udržitelné. Vládní výdaje mohou také napomoci, ale jejich úloha je omezená. Země, které vládními výdaji nahrazují tržní výdaje buď vytváření inflační rozpočtové schodky, anebo sklouzávají k přehnaně vysokým daňovým sazbám, které ničí pobídky.

Žádné řešení ovšem nebude možné, dokud neopustíme hypotézy nedostatku úspor a přemíry úspor a nespojíme si dnešní globální finanční nevyváženosti s globálními vzorci výroby a nedostatečnou poptávkou v rozvojových zemích. Zamotaná tvrzení, že spoření je pouze rubem spotřeby a investičních výdajů, jsou ekonomickou obdobou argumentu Hupity Dupityho z Alenky za zrcadlem : „Když já řeknu nějaké slovo, pak má takový význam, který jsem si zvolil.“