PAŘÍŽ – Tento týden je tomu šedesát let, co Organizace spojených národů přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv, první mezinárodní proklamaci základní důstojnosti a rovných práv pro všechny. Všeobecná deklarace dodnes zůstává zdaleka nejvýznamnějším východiskem při diskusi o etických hodnotách napříč národnostními, ideologickými a kulturními rozdíly.

Deklarací osvícená vize svobody jednotlivce, sociální ochrany, ekonomických příležitostí a závazku vůči komunitě však dodnes zůstává nenaplněna. Je tragédií, že opět probíhá genocida, tentokrát v Súdánu. Posílená bezpečnostní agenda po útocích na Spojené státy v září 2001 zahrnuje i pokusy legitimizovat „mimořádné vydávání“ (pohyb zajatců a podezřelých osob mezi zeměmi bez řádných soudních procedur) a mučení.

Pro ženy na celém světě zůstává každodenní realitou domácí násilí a diskriminace v zaměstnání. Menšiny v rozvinutých i rozvojových zemích jsou stále oběťmi stigmatizace, diskriminace a násilí. Milionům lidí je prostřednictvím cenzury a zastrašování médií upíráno právo na informace.

Chudoba je naší největší ostudou. Přibližně miliardě velmi chudých lidí, což je 20% lidstva, je denně upíráno základní právo na přiměřené množství potravin a čistou vodu. Mezi bohatými a chudými přetrvává hrubá nerovnost a rozhodně nemůžeme tvrdit, že bychom dělali dostatečné pokroky směrem k naplňování ambicí, které jsme si před 60 lety vytyčili.

V době, kdy si výročí deklarace připomínáme, otázka zní, jak ochráníme základní důstojnost a rovná práva pro všechny. Klíčová část odpovědi se skrývá v efektivnějších systémech zodpovědnosti, aby byla uznávána práva a vymáháno dodržování zákonů. Pokud se však důkladně a nekompromisně ohlédneme za vším, čeho jsme v uplynulých šesti desetiletích dosáhli – i za tím, co veškerému našemu úsilí stále odolává –, pak je rovněž zřejmé, že to nebude stačit.

Nejhlouběji zakořeněné problémy diskriminace, útlaku, nespravedlnosti, ignorance, vykořisťování a chudoby nelze řešit výlučně prostřednictvím zákonů nebo politiky. Máme-li učinit reformy trvalými a zajistit, aby skutečně chránily lidská práva, potřebujeme efektivní vládní instituce.

Špatně vybavené nebo zkorumpované instituce jsou hlavní překážkou účinné ochrany a prosazování lidských práv. V posledních letech investovaly vlády, firmy i soukromí filantropové miliardy dolarů do boje proti chudobě v chudých zemích. Milionům lidí to přineslo prospěch. Ti, kdo se do těchto aktivit zapojili, přesto veřejně přiznávali, že bez podstatného zlepšení institucionálních kapacit – například dobře financovaných a kompetentních zdravotnických systémů na místní i celostátní úrovni – bude další pokrok omezený.

Stejně tak dnes miliardy lidí nemohou uplatňovat či hájit svá zákonná práva, poněvadž soudnictví a mechanismy vymáhání zákona jsou zbídačelé nebo postrádají bezúhonnost. Změna tohoto stavu se neobejde bez masivních investic do soudů, soudcovského stavu, policie, vězeňských systémů, ministerstev sociálních věcí a parlamentů, ale i do celostátních organizací na obranu lidských práv a dalších oficiálních monitorovacích uskupení.

V době, kdy si připomínáme výročí deklarace, není nic důležitějšího než naléhavě vyzvat naše vedoucí představitele, aby uznali rozsah tohoto úkolu a zavázali se k vytrvalému úsilí o budování institucionálních kapacit na ochranu lidských práv a aby s tím začali ve vlastní zemi. Nejvyšší světoví činitelé se dnes předhánějí v úsilí o řešení současné globální ekonomické krize, a proto by se výzvy k rozsáhlým a dlouhodobým investicím tohoto typu mohly jevit jako nerealistické.

Stabilizace mezinárodního finančního systému je sice důležitá, avšak širší problémy vládnutí nevyřeší. Lidská práva nelze naplňovat při absenci efektivních institucí. Tam, kde jsou soudy a policie zkorumpované, přetížené a neefektivní, budou základní lidská práva porušována. A tam, kde jsou ministerstva sociálních věcí špatně financovaná, nemají patřičné pravomoci nebo trpí nedostatkem kvalifikovaného personálu, zůstanou nenaplněna i základní práva na odpovídající zdravotní péči, vzdělání a bydlení.

Dokonce i Spojené státy jako nejbohatší stát světa zápolí se zaváděním tolik potřebných reforem některých svých nejdůležitějších sociálních institucí – včetně zdravotnického a vzdělávacího systému. Dosažení pokroku je velkou zkouškou politické zralosti. Přesto se bez něj neobejdeme, máme-li učinit práva realitou pro všechny.

Jako členové The Elders – skupiny vedoucích osobností, která se zformovala z podnětu Nelsona Mandely – jsme v uplynulém roce spolupracovali s řadou partnerských organizací a prostřednictvím kampaně Every Human Has Rights (Každý člověk má práva) jsme vysílali do světa poselství lidských práv. Díky tomuto společnému úsilí se desetitisíce jednotlivců – a miliony dalších lidí prostřednictvím škol, komunitních skupin a organizací občanské společnosti – opětovně nebo vůbec poprvé ztotožnily s cíli Všeobecné deklarace lidských práv. Je to důvod k naději.

K tomu, abychom šířili a vyžadovali spravedlnost, máme lepší nástroje než kterákoliv generace před námi. Spojují nás globální cíle a společné osudy. Nyní potřebujeme kvalitní vedení, prostředky, větší vědomí naléhavosti a závazek k dlouhodobému úsilí, jehož cílem musí být zajištění, aby práva zakotvená ve všeobecné deklaraci nebyla jen všeobecně uznávána, ale i dodržována.