Mezivládní Rada Organizace spojených národů pro lidská práva učinila 18. června významný krok k odstranění umělého rozdílu mezi osvobozením od strachu a od bídy, který charakterizuje systém lidských práv už od jeho počátků. Rada dala zelenou Dobrovolnému protokolu k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 a tím vytvořila důležitý mechanismus k odhalování projevů porušování práv, které se obvykle váží k chudobě, diskriminaci a zanedbávání a které jejich oběti často snášejí mlčky a bezmocně.

Teď bude na Valném shromáždění OSN, aby s protokolem vyjádřil finální souhlas. V případě přijetí může tento nástroj přinést skutečnou změnu v životech těch, kdo jsou často ponecháni svému trápení na okraji společnosti a upírají se jim ekonomická, sociální a kulturní práva, jako například dostupnost adekvátní výživy, zdravotnických služeb, bydlení a vzdělání.

Všeobecná deklarace lidských práv před šedesáti lety uznala, že nezbytnou podmínkou důstojného života je jak osvobození od bídy, tak osvobození od strachu. Deklarace jednoznačně spojila chudobu a vyloučení s diskriminací a nerovným přístupem ke zdrojům a příležitostem. Její tvůrci si uvědomovali, že sociální a kulturní stigmatizace brání plnému začlenění do veřejného života a potlačuje možnost ovlivnit politické přístupy a dovolat se spravedlnosti.

Tento jednotný přístup ovšem po druhé světové válce podryla logika geopolitických bloků, které soupeřily na poli idejí, moci a vlivu. Lidská práva touto bipolaritou studené války utrpěla také. Země s plánovaným hospodářstvím tvrdily, že touhu po svobodě nahradila potřeba přežít, takže dostupnost základních potřeb obsažených v koši ekonomických, sociálních a kulturních práv se měla v politice i v praxi upřednostňovat.

Naproti tomu západní vlády byly vůči tomuto náhledu ostražité, neboť se obávaly, že bude na překážku volnotržním postupům, vynutí si těžkopádné finanční povinnosti anebo obojí. Rozhodly se proto upřednostnit ta občanská a politická práva, která považovaly za punc demokracie.

V těchto souvislostech nebylo možné dohodnout se na jediném, vyčerpávajícím lidskoprávním nástroji a dát tak principům deklarace všeobsáhlý účinek. A nepřekvapuje, že trvalo bezmála dvě desítky let, než členské státy OSN přijaly souběžně dvě samostatné úmluvy – Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech –, které zahrnovaly dva odlišné koše práv. Jen první ze smluv se však dostalo následného mechanismu k dohledu nad její realizací.

V praxi tento rozdíl vedl ke vzniku kategorie „alfa práv“ – občanských a politických –, která se v agendách domácí i zahraniční politiky vlivných a bohatých států upřednostňovala. Naproti tomu hospodářská, sociální a kulturní práva se často nechávala skomírat na chvostu národních i mezinárodních seznamů úkolů.

Aby se protokol vypořádal s nerovnováhou mezi těmito dvěma koši práv, zřizuje u paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech prostředek k odhalování případů jejich nedodržování, známý jako „mechanismus stížností“, podobný těm, jež byly vytvořeny u ostatních stěžejních lidskoprávních úmluv. Může se zdát, že jde o neprůhlednou proceduru, ale podáním stížnosti podle ustanovení protokolu teď oběti budou mít možnost vynést na povrch případy porušování práv, které jejich vlády způsobují, jimž nedokáží zamezit, které přehlížejí nebo nenapravují. Stručně řečeno, jedincům, kteří by jinak mohli být izolovaní a bezmocní, přináší protokol způsob, jak mezinárodní společenství upozornit na svou neutěšenou situaci.

Po přijetí Valným shromážděním protokol vstoupí v účinnost, až jej ratifikuje rozhodný počet členských států OSN. To by mělo přispět k rozvoji vhodných programů a politik založených na lidských právech, které pozvednou svobody a blahobyt jedinců a jejich společenství.

Ne všechny země protokol přijmou. Některé se posilování hospodářských, sociálních a kulturních práv raději vyhnou a budou se snažit zachovat status quo. Lepším a spravedlivějším postojem je však přijmout vizi Všeobecné deklarace lidských práv a jednoznačně prosazovat myšlenku, že lidská důstojnost vyžaduje úctu k rovnocenně nezbytným a vzájemně závislým právům žít osvobozen od strachu i nouze.