Byla jsem nedávno pozvána, abych na dvou různých místech Evropy během dvou po sobě jdoucích dní promluvila na setkáních souvisejících s vědou. První bylo oficiálním zahájením činnosti sítě vědeckých středisek ve Vídni, spojující decentralizované aktivity v podobě interaktivní výstavy, jež putuje po Rakousku. Druhým byl Festival vědy v italském Janově, nová a nesmírně úspěšná událost, při níž do starobylého města zavítají výstavy a řečníci budící pozornost.

Co mě při obou příležitostech zaujalo, byl trvalý a zřetelně úspěšný pokus vykročit ke dvěma cílovým skupinám, na nichž bude záviset budoucnost vědy a techniky. První skupinou je mládež, která má hluboký zájem o všechny nové technologie a přístroje, jež ji obklopují. Přijala tyto technologie za nedílnou součást svého života, ale její vztah k vědě zůstává odtažitý. Další cílové publikum tvoří mladší děti, jejichž otevřenost a vrozenou zvídavost ještě nezadusila formální výuka.

Úspěch nově založených evropských vědeckých center a festivalů při navazování kontaktu s potenciálními obecenstvy odráží fakt, že objevily nový způsob vyučování a učení se. Podařilo se jim vybudovat do značné míry neformální vzdělávací prostředí, zaměřené hlavně na skutečně interaktivní učení. Tím, že se od dětí žádají otázky, jež mají ve formálním vzdělávacím systému jen málo místa, je publikum vedeno k zážitku výzkumného procesu – který často začíná právě kladením správného typu otázek.

Přestože v budoucnu takovýchto neformálních vzdělávacích prostředí budeme potřebovat víc, politici ani veřejnost si toho zatím téměř nepovšimli. Pryč jsou utopické sny 70. let, kdy se objevovaly vize celoživotního vzdělávání a placených dovolených umožňujících věnovat se tématům, která by mohla být užitečná pro další profesní rozvoj – anebo také zahrnovat naprostý luxus studia starověké řečtiny nebo asyrského umění.

V dnešním světě, poháněném silami globalizace, je však potřeba nějakého typu trvalého vzdělávání ještě zřetelnější. Neúprosný konkurenční boj o talent a dovednosti každodenně podtrhují nárůsty investic do výzkumu a vývoje v Číně a Indii, jejichž narůstající střední třídy s obrovskou horlivostí hledají lepší vzdělávací příležitosti pro své děti. Nadání se v současnosti považuje za nedostatkové zboží, které je zapotřebí tříbit pro celosvětový trh schopností a dovedností. Začala „bitva o mozkovou kapacitu,“ jak to nedávno vystihl časopis Economist .

Celkem bezpečně lze předpovědět, že ve společnosti náročné na znalosti bude vzdělávání pokračovat zvýšeným tempem, a to jak na pracovišti, tak mimo něj. Usnadňováno bude prostřednictvím webového sociálního softwaru, wiki projektů, blogů a podobných přínosů vývoje, stejně jako skrze nové obchodní modely „s otevřeným zdrojem“.

Jedná se o neformální struktury, byť mají své vlastníky a přístup do nich se reguluje. Podnikový svět – ba formální pracoviště obecněji – už nelze přísně oddělovat od neformálního světa, v němž se hranice mezi prací a zábavou rozmlžily. Tak jako se školní výuka musí lépe integrovat s neformálními vzdělávacími prostředími, jimž jsou naše děti mnoha způsoby vystaveny, formální a neformální učení se musí splynout do celoživotního procesu.

Věda a technika mají na tomto vývoji obrovský zájem a evropské univerzity už celosvětový konkurenční boj o nejlepší hlavy silně pociťují. Letošní Nobelovy ceny opět upozornily, že ve srovnání s tím, co nabízí Evropa, zůstávají výzkumné poměry ve Spojených státech nadále pro špičkový vědecký úspěch příznivější. Iniciativy zaměřené na pěstování vědecké znamenitosti v Evropě – například ta, jež byla nedávno zahájena v Německu, které za „vynikající“ (tj. způsobilé k získání mimořádného financování) oficiálně označilo tři univerzity, všechny v jižní části země – usilují o posílení přitažlivosti, a tedy konkurenční schopnosti vysokých škol.

Ačkoliv tyto snahy rozhodně ukazují správným směrem, záleží také na kladném přístupu k výzkumu a novátorství širšího společenského prostředí – jde zejména o praxi neformálního učení se a o příležitosti nechat se vést svou zvídavostí. Když se v průběhu devatenáctého století knižní vydavatelství nejen stalo lukrativním podnikáním, ale také díky němu začaly být knihy dostupné pro mnohem více domácností, pramenů vzdělávání se ve společnosti prudce přibylo. Ostatně, bohatství společnosti vytvořené během průmyslové revoluce je zčásti výsledkem nového šíření znalostí a dovedností.

Pohled na vzrušení, jež dokáží u mladých lidí vyvolat události jako festivaly vědy a sítě vědeckých center, probouzí opatrný optimismus – za předpokladu, že se chopíme škály příležitostí, jež neformální vzdělávání nabízí. Neformální učení znamená zapeklitý, nepoddajný a potenciálně rozvratný proces. Slibuje ale také, že bude živit kvas, v němž se daří vynikající vědě.