Z hlediska dlouholetých členských států Evropské unie je osm postkomunistických zemí, které - spolu s Kyprem a Maltou - vstoupily 1. května do EU, zdánlivě sjednoceno v postojích k nejvýznamnějším otázkám. Od intervence Spojených států v Iráku se mnozí Západoevropané skutečně dívají na nové členské země EU z východu Evropy jako na jakýsi blok.

Dělení Evropy na „novou" a „starou" v podání amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda bylo především chytrým taktickým manévrem, který pomohl Bushově administrativě prosadit svou prostřednictvím osvědčené strategie „rozděl a panuj". Přestože však toto dělení odráželo skutečné rozdíly mezi zavedenými členy EU a nováčky, podařilo se mu rovněž upevnit falešný dojem, že noví členové EU mají též podobnou identitu a politickou agendu. Rumsfeldovy poznámky byly rozvratné, protože západní Evropa, jak se zdá, toho ví o východní polovině kontinentu ještě méně než Američané.

Ve skutečnosti existují mezi novými členy EU velké rozdíly. Dokonce i v otázce Iráku zde panovala jen pramalá jednota. Zatímco některé země - řekněme Polsko - válečné úsilí Ameriky silně podporovaly, jiné se snažily vyvážit svou podporu USA „pochopením" pro stanoviska Německa a Francie. Další státy - například Slovinsko - pak stály na straně „staré Evropy".

Mimo rámec politiky existují obrovské rozdíly také mezi ekonomikami nových členských zemí, a to nejen co do bohatství, ale i co do struktury. Industrializované a urbanizované země s relativně malým zemědělským sektorem, jako jsou Česká republika, Slovinsko nebo Slovensko, mají jiné zájmy než Polsko, kde zemědělci tvoří 20% obyvatel.

Svou roli hrají také historické tradice. Ačkoliv se všechny nové členské státy prohlašují za „západní", některé jsou západnější než jiné. Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a některé části Polska sdílejí společný odkaz střední Evropy vytvořené během habsburské monarchie. Komunismus se navíc v těchto státech lišil od komunismu zavedeného ve třech pobaltských zemích, které byly součástí Sovětského svazu.

Na počátku devadesátých let, po pádu komunismu, stály společné zkušenosti a sdílený odkaz Československa, Maďarska a Polska za ideou vytvoření takzvané „visegrádské skupiny", jejímž cílem byla koordinace úsilí těchto tří zemí o vstup do EU a NATO. Visegrádská iniciativa do jisté míry fungovala, přestože byla načas ochromena rozpadem Československa před více než deseti lety.

Ačkoliv vedoucí představitelé Polska, Maďarska, České republiky a Slovenska nedávno prohlásili, že chtějí udržet visegrádské uskupení při životě i po vstupu svých zemí do EU, budoucnost visegrádské spolupráce zůstává nejistá. Osud této skupiny představuje zřejmě nejlepší příklad, jak se nyní, kdy je již členství v EU i NATO zajištěno, začínají drát kupředu identity jednotlivých nových členských zemí.

Jak ukázal postoj Polska k otázce ústavy EU, tato země sleduje ve sjednocené Evropě vlastní specifické zájmy, již se možná budou jen obtížně uvádět v soulad se zájmy menších středoevropských států. Po vstupu do unie bude mít Polsko ještě volnější ruku, kterou nebude svazovat nutnost podpory aspirací dalších východoevropských zemí.

Někteří stoupenci užší visegrádské spolupráce tuto vznikající strategii Polska kritizují, zatímco euroskeptici v České republice, Maďarsku a na Slovensku Polákům tleskají. Například česká Občanská demokratická strana, která je pod silným vlivem českého prezidenta Václava Klause, označuje Polsko za hlavního spojence České republiky a za příklad, jak by měli noví členové přistupovat k EU.

Situace by se mohla ještě více zkomplikovat, protože někteří vedoucí činitelé v České republice, Maďarsku a na Slovensku by se rádi připojili k „tvrdému jádru" evropské integrace, pokud by se určité evropské státy jednou rozhodly vytvořit dvourychlostní Evropu. Kdyby se tyto země přidaly k tvrdému jádru evropské integrace, zatímco jiné - zejména Polsko - by se rozhodly zůstat vně, vytvořila by se mezi nimi dělicí čára, která by visegrádskou spolupráci pohřbila.

Bez ohledu na to, co se stane, se celá Evropa potřebuje oprostit od klišé o „staré" versus „nové" Evropě. Polsko možná zjistí, že má stejné bezpečnostní i jiné zájmy jako některé státy podobné velikosti v současné EU. Tři pobaltské země pak budou s největší pravděpodobností spolupracovat se skandinávskými státy těsněji než s ostatními novými členy.

Kromě toho je čas se začít zamýšlet nad novým způsobem uspořádání střední Evropy. Pro Českou republiku, Maďarsko a Slovensko nemusí být těsná spolupráce s Polskem nejlepší cestou, jak v EU chránit své zájmy, neboť jejich zájmy nemusí být totožné se zájmy velkého sebevědomého Polska.

Možná by bylo přirozenější, kdyby Česká republika, Maďarsko a Slovensko usilovaly o užší regionální spolupráci s Rakouskem a se Slovinskem, jejíž obrysy již lze vidět v některých existujících regionálních uskupeních. Takovou regionální skupinu by pojily dlouhé společné dějiny a navzájem slučitelné zájmy. Byla by mnohem efektivnější a trvanlivější než visegrádská iniciativa, která hází do jednoho pytle tři malé státy se zemí, jež má více obyvatel než všichni tři partneři dohromady, a nadto má vlastní agendu.