TOKIO – V roce 2010 si připomínáme 50. výročí podpisu bezpečnostní smlouvy mezi Japonskem a Spojenými státy. Namísto oslavování dohody, která půl století pomáhala stabilizovat východní Asii, je však nyní smlouva vážně ohrožena, a to jak kvůli nerozhodnosti, tak kvůli prvoplánovému antiamerikanismu.

V srpnu 2009 hlasovali japonští voliči pro „změnu“. Liberálně demokratickou stranu (LDP), která v Japonsku vládla během většiny poválečných desetiletí, porazila v parlamentních volbách Demokratická strana Japonska (DPJ). Klíčovým důvodem vítězství DPJ byla skutečnost, že voliči měli LDP plné zuby.

Tento pocit v zemi nějakou dobu sílil. Již ve volbách v roce 2005 se LDP udržela u moci pouze proto, že premiér Džuničiró Koizumi postavil LDP do role hybatele změn. Po Koizumiho odchodu se však japonští premiéři – Šinzó Abe, Jasuo Fukuda a Taro Aso – střídali u moci tak rychle, že vedení naší země začalo vypadat jako „nabídka dne“. A protože se lídrům LDP prokazovalo tak málo úcty, nebylo žádným překvapením, že japonští voliči ztratili i poslední zbytky trpělivosti s touto stranou a jejími zpozdilými praktikami.

Moci se tedy chopila DPJ a vytvořila koaliční vládu se dvěma menšími stranami, Sociálně demokratickou stranou (SDP) a Novou lidovou stranou (PNP). Jediným důvodem k existenci DPJ je však její vymezování se vůči LDP, zatímco SDP se již dlouho staví proti japonsko-americké bezpečnostní smlouvě a PNP je zase silně proti privatizacím za Koizumiho éry. To nedává dohromady soudržný vládní program a administrativa premiéra Jukia Hatojamy rychle odhalila zásadní vyprázdněnost DPJ.

Největším problémem Hatojamovy vlády je ovšem skutečnost, že se DPJ chopila moci, aniž zformulovala ucelenou národně-bezpečnostní politiku. To ovšem nemělo nikoho překvapovat. DPJ byla založena v roce 1998 jako politický slepenec sdružující lidi, kteří odešli z LDP, včetně samotného Hatojamy, a členy bývalé Socialistické strany.

Jedním z hlavních volebních slibů DPJ byla „změna“, což v podstatě znamenalo cokoliv, jen ne LDP. Měla by však opozice vůči LDP skutečně znamenat zničení 50 let práce v oblasti národní bezpečnosti? Ačkoliv se dnes zdá, že tomu tak je, věnovala DPJ ve svém volebním programu národní bezpečnosti pouhých několik řádků, čímž se vyhnula vnitrostranickým půtkám mezi stranickými levičáky, kteří se stavějí proti japonsko-americké bezpečnostní smlouvě, a pravičáky, kteří smlouvu podporují.

Hezkých pár členů Hatojamova kabinetu zaujímá nejen antiamerické, ale ve stejné míře i antijaponské postoje. Například Jošito Sengoku, státní ministr pro revitalizaci vlády, býval kdysi členem levicové skupiny mládeže Šasejdou, která je reflexivně antiamerická, a totéž platí i o Hirotaku Akamatsuovi, ministrovi zemědělství, lesnictví a rybolovu. V důsledku toho se zdá, že se Hatojamova administrativa pokouší napodobit někdejší administrativu jihokorejského prezidenta Ro Mu-hjona, která se pošetile snažila distancovat tuto zemi od USA coby jejího hlavního obranného partnera. V kabinetu DPJ totiž zasedá mnoho příslušníků poválečné generace ovlivněné radikálními studentskými skupinami, které se před 50 lety stavěly proti japonsko-americké bezpečnostní smlouvě.

Právě v době, kdy tito potenciální radikálové dělají politikum z národní bezpečnosti Japonska, však v našem regionu značně sílí napětí. Čína pokračuje v budování armády a Severní Korea zatvrzele usiluje o vývoj jaderných zbraní a odmítá vyřešit nebo alespoň vysvětlit únosy desítek japonských občanů v průběhu let. Místo aby se však Hatojama těmito konkrétními hrozbami Japonsku zabýval, dál se chová jako opoziční politik, když útočí na LDP a podkopává jeden z největších úspěchů dosažených za vlády této strany, totiž hlubokou a na důvěře založenou alianci s USA.

Ve vztahu mezi Japonskem a USA se samozřejmě objevují neshody. Je zapotřebí reorganizovat americké vojenské jednotky v Japonsku a dát přitom prioritu přemístění letecké základny americké námořní pěchoty na ostrově Okinawa, kde působí polovina z celkového počtu 47 000 amerických vojáků v Japonsku. Nemá smysl, aby se tato základna nacházela uprostřed hustě zalidněného města, což z něj činí jeden z nejviditelnějších a nejlákavějších cílů na světě.

Hatojamova administrativa se však snaží zvrátit současný plán, na němž se kabinet LDP a USA dohodly po dlouhých a intenzivních diskusích. Problémem je, že Hatojama sice ustupuje od dohodnutého plánu, ale současně nedokáže nabídnout žádnou životaschopnou alternativu. Jeden den navrhne přemístění základny mimo Japonsko, třeba na ostrov Guam, a den nato přijde s návrhem pouhého přesunu mimo Okinawu, což ve světě vyvolává dojem bezradné národně-bezpečnostní strategie.

Když americký prezident Barack Obama navštívil v listopadu Japonsko, vyřkl Hatojama slova „věřte mi“ ve snaze tuto otázku urovnat. Hned na druhý den však řekl věci, které byly v naprostém rozporu s tím, co krátce předtím sdělil Obamovi – čímž uvedl v úžas americkou vládu i obyčejné Japonce. Od té doby se důvěra v jeho administrativu propadla z 80% na 50%. Lidé zjišťují, že Hatojama není schopen učinit rozhodnutí – a pak se ho držet.

Nalezení alternativní lokality pro umístění americké základny je jistě mimořádně obtížné, poněvadž Japonci jsou stejně náchylní k reakcím typu „proč zrovna tady?“ jako kdokoliv jiný. Jedinou realistickou možností je přesun základny do řídce osídleného okresu Henoko v severní části Okinawy – na kterémžto řešení se obě vlády dohodly. Přesto Hatojama váhá, čímž podkopává nejvýznamnější pilíř míru a bezpečnosti v Tichomoří, totiž japonsko-americkou alianci. To není příznivá situace pro Japonsko, pro USA a potažmo ani pro celý svět.