KODAŇ – Na začátku tohoto století se vedoucí představitelé všech zemí dohodli, že budou usilovat o naplnění rozvojových cílů tisíciletí (MDG) stanovených Organizací spojených národů. Jejich ambicí bylo podstatně zlepšit osud nejvíce znevýhodněných občanů zeměkoule do roku 2015.

Záměr byl chvályhodný, ale po 11 letech je pokrok při dosahování MDG nerovnoměrný. Zatímco světoví lídři začínají zvažovat, jaké by měly být naše aspirace po vypršení uvedené lhůty, stojí za to ohlédnout se zpátky a zjistit, co fungovalo, co nefungovalo a jak bychom mohli naše počínání zlepšit.

Cíle vytyčené MDG se v podstatě rovnaly seznamu „věcí, jichž by bylo dobré dosáhnout“. Téměř ve všech jsme zaznamenali pokrok, ale u většiny z nich nebyl tento pokrok ani zdaleka dostatečný. Docela dobře jsme si vedli při zajišťování, aby dítě narozené v roce 2015 pravděpodobně čelilo menší hmotné nouzi než jeho rodiče. Značné problémy a obrovské nerovnosti nicméně přetrvávají. A jako vždy bychom si měli klást otázku, jak bychom mohli zajistit rychlejší pokrok.

MDG zahrnovaly osm radikálních vyjádření ambicí: svět se rozhodl vymýtit extrémní chudobu a hlad, dosáhnout všeobecného základního vzdělání, prosazovat rovnost pohlaví a dát větší moc ženám, snížit dětskou úmrtnost, zlepšit zdravotní stav matek, bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi, zajistit trvalou ekologickou udržitelnost a rozvinout globální partnerství pro rozvoj.

Tyto cíle se skládaly z konkrétních dílčích úkolů. Například jsme si vytyčili cíl snížit na polovinu podíl lidí žijících za méně než jeden dolar denně, dosáhnout slušné zaměstnanosti žen, mužů a mladých lidí, snížit mateřskou úmrtnost o tři čtvrtiny a snížit úmrtnost dětí do pěti let o dvě třetiny.

Proti žádnému z těchto cílů by nikdo nemohl nic namítat. Jejich formulace je však nedůsledná. Proč si klást za cíl snížit chudobu o polovinu, úmrtnost matek o tři čtvrtiny a úmrtnost dětí do pěti let o dvě třetiny? A proč v těchto oblastech stanovovat konkrétní cíle snížení, a přitom zůstat nekonkrétní v naší touze „dosáhnout slušné zaměstnanosti“?

A proč právě tyto konkrétní cíle? Proč usilovat o zlepšení přístupu k informačním technologiím (internetu, mobilním telefonům), ale ne k základní energii? Dnes nemá 1,6 miliardy lidí elektřinu; jakmile zapadne slunce, jejich životy se doslova ponoří do temnoty. A proč si nedat za cíl snížení 1,4 milionu úmrtí ročně v důsledku znečištění vzduchu v interiérech, které způsobuje převážně používání nekvalitních paliv, jako jsou dřevo, lepenka a trus, k vaření a topení?

MDG jsou užitečné v tom, že obracejí pozornost na některé oblasti, kde je pomoc skutečně zapotřebí. Čistá voda a kanalizace, odlesňování a nerovnost pohlaví v oblasti vzdělání nepatří k tématům, která by se v rozvinutých zemích těšila velké mediální pozornosti nebo zaměření. MDG pomohly zajistit, že tato témata nevymizí z politické agendy, a zčásti i díky tomu bylo přinejmenším v prvních dvou oblastech dosaženo pokroku.

Mohli jsme však zajít ještě o krok dál a věnovat větší pozornost oblastem, kde bychom mohli dosáhnout největšího užitku. V roce 2000 jsme opravdu věděli, že splnění zmíněných cílů je nepravděpodobné: Světová banka odhadla, že kromě reformy politiky a zajišťování služeb v mnoha zemích by se musela zvýšit také zahraniční rozvojová pomoc, a to o 50 miliard dolarů ročně.

Místo souhlasu se široce pojatými aspiracemi by bývalo užitečnější využít uvedených cílů ke zdůraznění konkrétních a snáze dosažitelných investic. Podle analýzy nositelů Nobelovy ceny a dalších prestižních ekonomů pro Centrum Kodaňského konsensu patří mezi takové investice imunizace dětí, snaha o snížení ceny školného a iniciativy za ukončení „tichého hladu“ v podobě nedostatku stopových prvků v potravě.

Navzdory šíři MDG získalo jedno téma v uplynulém desetiletí zdaleka největší pozornost: globální oteplování. U světových lídrů a politiků se žádná jiná otázka související s rozvojem k tomuto tématu ani nepřiblížila. Klimatická politika Evropské unie stojí 250 miliard dolarů ročně, což by postačovalo k dosažení všech rozvojových cílů tisíciletí. Přesto bude její dopad na globální teplotu za sto let neměřitelný.

Pokud jde o „konání dobra“ ve světě, existuje velký rozdíl mezi koncentrací na problémy a koncentrací na řešení. Globální oteplování tento kontrast obnažuje. Pochopitelně se koncentrujeme na problém a pak pokládáme za dané, že jediným řešením je dohoda o celosvětovém snížení uhlíkových emisí.

Taková rozsáhlá dohoda se však jeví jako politicky neprůchodná a navíc se ukázalo, že je neuvěřitelně neefektivní. Globální oteplování je sice vážný problém (který navíc v budoucnu zhorší problémy jiné), avšak snižování uhlíkových emisí je chabé řešení – a ve srovnání s alternativami chabě využívá zdroje.

Nalezení nejchytřejších řešení problémů vyžaduje stanovení priorit – je to činnost, kterou MDG explicitně nedělají a kterou mnozí lidé pokládají za odpudivou. Pokud se však výslovně nerozhodneme pro některé politické přístupy na základě jejich efektivity, pak za nás v mnoha případech rozhodnou jiné faktory – například otázka, které téma si získá největší mediální pozornost nebo které budou nejvíce prosazovat korporace motivované vlastními zájmy či aktivisté.

Zastřešovacím tématem MDG bylo snižování chudoby. V této otázce uspějeme, neboť se nám do roku 2015 podaří snížit na polovinu podíl lidí s příjmem nižším než jeden dolar denně. Stane se tak téměř výlučně díky mohutnému hospodářskému pokroku Číny a Indie, které ukazují, jak účinně dokáže obchod snižovat chudobu. Rozvinuté země přesto učinily z reforem, které by snížily obchodní bariéry pro rozvojové země, politicky neprůchodné téma. Zatímco jsme strávili všechen čas sepisováním nástupnické smlouvy ke kjótskému protokolu, téměř jsme zapomněli na kolo obchodních jednání z Dauhá.

Celkově vzato rozvojové cíle tisíciletí zlepšily planetu. Až si však budeme v roce 2015 klást nové cíle, budeme se muset mnohem poctivěji zaměřovat na oblasti, v nichž můžeme dosáhnout největšího užitku.