CHICAGO – Na svém posledním summitu letos na jaře v Torontu se skupina G-20 dohodla, že se nedohodne. Ačkoliv světová ekonomika zoufale potřebuje najít novou rovnováhu, společná deklarace byla záměrně natolik vágní, aby se nepříčila jakékoliv domácí politice, pro kterou se jednotlivé země rozhodnou. Všichni odjeli v domnění, že zvítězili, avšak svět do značné míry prohrál.

Světový obchod je značně nevyvážený. Domácnosti ve Spojených státech, které příliš utrácely, jsou nyní zatíženy dluhem. Exportéři v Evropě a Asii se stali příliš závislými na prodeji do USA a dalších momentálně oslabených ekonomik, jako je Španělsko nebo Velká Británie. Krátkozraké kroky na obou stranách navíc pomohly zapustit kořeny dlouhodobějšímu vzorci chování, který jen komplikuje odklon od dnešní neudržitelné rovnováhy.

Změna jako vždy narušuje pohodlný status quo a zájmy těch, kdo z něj mají prospěch. Například realitní lobby v USA očividně nemá zájem na snížení vládní podpory bydlení, a to navzdory faktu, že USA má pravděpodobně mnohem větší bytový fond, než si může dovolit. Stejně tak čínská exportní lobby nemá zájem na silném jüanu, přestože je v dlouhodobém zájmu Číny nechat svou měnu zhodnotit.

Stále doufáme, že schůzky hlav států jako mávnutím kouzelného proutku vytvoří politiku, která světový obchod vyváží. Makroekonomické změny, k nimž musí různé země přistoupit, bohužel zahrnují i kroky, ke kterým se nemohou zavázat ani hlavy států.

Žádný americký prezident nemůže jednostranně souhlasit, že změní podobu vládní podpory a výdajů; toto rozhodnutí náleží Kongresu. Stejně tak nemůže žádný čínský prezident jednostranně souhlasit, že umožní rychlejší zhodnocování jüanu; jde o konsensuální rozhodnutí, k němuž musí dospět ve shodě s různými aparátčíky ve státní radě a komunistické straně. Nezbytné reformy ve Spojených státech i v Číně jdou navíc výrazně nad rámec těchto dvou kroků. Vyžadují hluboké, zásadní změny.

A tak jsme zaklesnutí mezi finančně neudržitelným modelem globální poptávky a potřebou politicky obtížných změn v domácí politice mnoha zemí. Veškerá politika je lokální a globální ekonomika nemá žádný lokální okruh voličů, takže kroky, které se nakonec prosadí, mnohdy ještě více naruší globální rovnováhu.

Skupina G-20 požádala Mezinárodní měnový fond, aby připravil cestovní mapu politických řešení, o která budou muset jednotlivé země usilovat, aby obnovily stabilní globální růst. Ani skupina G-20, ani MMF však nemohou národním vládám vnucovat svou vůli – a ani by neměly. Jak se tedy můžeme dostat dále než k jen ritualistickým schůzkám, které pro prosazení globální agendy dělají pramálo?

Evidentně potřebujeme pro tuto agendu širší politickou podporu. Možnou cestu by snad mohly naznačovat nevládní organizace (NGO), jako jsou Oxfam nebo Matky proti nášlapným minám. Tato hnutí přesvědčují pomocí tlaku zdola politické vůdce, že mezinárodní dohoda má domácí podporu.

Schopnost lidových hnutí ovlivňovat politiku se bude zákonitě zvyšovat. V době, kdy se moc internetu šíří prostřednictvím sociálních a politických sítí a kdy vzrůstá síla virtuální demokracie, se bude pravděpodobně zvyšovat i tento vliv zdola. Ti, kdo si přejí ovlivňovat politické lídry, si musí zvyknout přímo přesvědčovat jejich nadřízené, totiž lid.

Pro současné NGO je bohužel obtížné ujmout se popularizace větší koordinovanosti globální hospodářské politiky. Na rozdíl od hladu nebo nášlapných min se totiž náprava globálních obchodních nerovnováh nedotýká veřejnosti natolik, aby přilákala dary, které jsou k chodu NGO zapotřebí.

Existuje však jedna organizace, která by se tohoto úkolu mohla zhostit: MMF. Přeorientuje-li fond podstatnou část svých aktivit na působení na vlivné postavy světové veřejnosti, mohl by získat daleko větší vliv na globální makroekonomickou politiku, zejména na politiku zemí, které nepotřebují jeho půjčky.

V současné době není MMF na tento úkol náležitě vybaven. Má-li zlepšit své přesvědčovací schopnosti, musí se naučit být více jako „lidoví aktivisté“, včetně rázných formulací, jasných politických doporučení a přesvědčivých argumentů schopných obstát v televizi. Musí se zaměřit přímo na veřejnost v dané zemi – politické strany, nevládní organizace a vlivné osobnosti nevyjímaje – a vysvětlovat jí své postoje. Fond také musí udělat více pro zlepšení své prezentace na internetu a ve školních a univerzitních učebnách, zvláště když jsou studenti vůči myšlence globálního občanství mnohdy ze všech nejvnímavější.

A především musí fond změnit svůj obraz vysílaný do okolí. Musí být vnímán jako instituce, která respektuje suverenitu každé země, ale pracuje pro globální dobro. Základním předpokladem bude průhledný a spravedlivý proces dospívání k politickým doporučením, založený převážně na přesvědčivém ekonomickém výzkumu a analýze dat. Země budou muset souhlasit, že akceptují a zprostředkují přímý kontakt MMF s jejich vlivnými občany, pokud půjde o spolupráci v dobré víře. Vyjadřování ekonomických názorů MMF směrem k místnímu publiku by pak měla chránit mezinárodní dohoda, podobně jako v případě ambasád a jejich činnosti.

Pokud tyto změny zvládneme – a neměli bychom náročnost tohoto úkolu podceňovat –, pak si už snad při budoucím setkání skupiny G-20 nebudou politické špičky myslet, že jejich občané mají o výsledek schůzky jen malý zájem. Místo toho budou mít politický mandát k tomu, aby smysluplně pečovali o blaho globální ekonomiky.