AMSTERDAM – Nejčerstvější ekonomické údaje naznačují, že do většiny vyspělých zemí se vrací recese, přičemž stres na finančních trzích dnes dosahuje hladin nevídaných od krachu Lehman Brothers v roce 2008. Hrozba hospodářské a finanční krize, která by byla ještě horší než ta předchozí a aktuálně zahrnuje nejen soukromý sektor, ale i téměř insolventní svrchované aktéry, je značná. Co lze tedy udělat pro minimalizaci dopadů dalšího ekonomického smršťování a prevenci hlubší deprese a finančního zhroucení?

Zaprvé, musíme si připustit, že úsporná opatření nezbytná pro to, abychom předešli fiskálnímu vykolejení, mají recesní účinky na výstup. Jsou-li tedy země na periferii eurozóny nuceny uskutečňovat fiskální úsporná opatření, země schopné zajistit krátkodobou stimulaci by tak měly učinit a svá úsporná úsilí odložit. K těmto zemím patří Spojené státy, Velká Británie, Německo, jádro eurozóny a Japonsko. Dále by měly vzniknout infrastrukturní banky financující potřebnou veřejnou infrastrukturu.

Zadruhé, jestliže problémy nespočívají v nelikviditě, ale v přílišné zadluženosti a insolvenci, měnová politika má omezený účinek, avšak prospět může uvolňování úvěrových toků, nejen pouhé kvantitativní uvolňování. Evropská centrální banka by měla zvrátit své chybné rozhodnutí zvýšit úrokové sazby. Další měnové a úvěrové uvolňování je potřebné také u centrálních bank v USA, Japonsku, Británii a Švýcarsku. Inflace bude brzy tím posledním, čeho se centrální banky budou obávat, neboť ochablost na trzích zboží, pracovních sil, realit a komodit zesiluje dezinflační tlaky.

Zatřetí, aby se obnovil úvěrový růst, banky a bankovní soustavy eurozóny, které jsou nedostatečně kapitalizované, je třeba posílit veřejným financováním v rámci jednotného programu Evropské unie. Aby se předešlo dalšímu zadrhnutí úvěrů, až budou banky zkracovat dluhovou páku, měly by získat určitý krátkodobý odklad kapitálových a likviditních požadavků. Jelikož u finančních soustav USA a EU je pravděpodobné, že nadále nebudou poskytovat úvěry malým a středním podnikům, zásadní je přímé vládní úvěrování solventních, leč nelikvidních firem této velikosti.

Začtvrté, nezbytné je velkoobjemové poskytnutí likvidity solventním vládám, aby se předešlo zvýšení rozpětí a ztrátě přístupu na trh, která by nelikviditu proměnila v insolvenci. I při změně politik trvá jistý čas, než vlády obnoví svou věrohodnost. Do té doby budou trhy vyvíjet tlak na suverénní rozpětí, takže bude pravděpodobná krize vzniklá jako sebenaplňující se proroctví.

Riziko ztráty přístupu na trh dnes hrozí Španělsku a Itálii. Oficiální zdroje je třeba ztrojnásobit – prostřednictvím rozšířeného Mechanismu evropské finanční stability (EFSF), eurobondů a masivního zásahu ECB –, aby se předešlo katastrofálním atakům proti těmto svrchovaným aktérům.

Zapáté, u dluhových břemen, která nelze odlehčit růstem, úsporami ani inflací, je třeba udržitelnost zajistit spořádanou restrukturalizací dluhu, redukcí dluhu a konverzí dluhu na vlastní jmění. Je potřeba tak postupovat u insolventních vlád, domácností i finančních ústavů.

Zašesté, i když se Řecku a dalším zemím na okraji eurozóny dostane značného odpuštění dluhů, hospodářský růst se nevrátí, dokud nebude obnovena konkurenční schopnost. A bez svižného návratu růstu se nelze vyhnout dalším platebním neschopnostem – a sociálnímu neklidu.

Existují tři možnosti, jak v eurozóně obnovit konkurenční schopnost, přičemž všechny vyžadují reálnou devalvaci – a ani jedna není schůdná:

• Prudké oslabení eura směrem k paritě s americkým dolarem, což je nepravděpodobné, neboť USA jsou rovněž oslabené.

• Rapidní snížení jednotkových mzdových nákladů, prostřednictvím urychlení strukturální reformy a růstu produktivity oproti růstu mezd, rovněž nepravděpodobné, poněvadž v Německu tento proces trval 15 let, než byla obnovena konkurenční schopnost.

• Pětiletá deflace cen a mezd v kumulativní výši 30 %, například v Řecku, která by znamenala pět let prohlubující se, sociálně nepřijatelné deprese; i kdyby byla proveditelná, deflace v tomto rozsahu by zhoršila insolvenci, vzhledem ke 30% zvýšení reálné hodnoty dluhu.

Jelikož tyto možnosti nelze uplatnit, jedinou alternativou je odchod Řecka a některých dalších současných členů z eurozóny. Konkurenční schopnost a růst jim dokáže vrátit pouze návrat k národní měně – a její prudká devalvace.

Opuštění společné měny by samozřejmě odcházející zemi přineslo hrozbu kolaterální újmy a zvýšilo riziko nákazy u jiných slabých členů eurozóny. Účinky dluhů v eurech na bilanci, způsobené znehodnocováním nové národní měny, by tudíž bylo nutné řešit po dohodě spořádaným převodem pasiv v eurech do nových národních měn. K omezení kolaterálních škod a šíření nákazy by bylo zapotřebí vhodně využít oficiálních prostředků, včetně rekapitalizace bank eurozóny.

Zasedmé, příčiny vysoké nezaměstnanosti a anemického růstu vyspělých ekonomik jsou strukturální a zahrnují též vzestup konkurenčních rozvíjejících se trhů. Správnou reakcí na takové rozsáhlé změny není protekcionismus. Vyspělé ekonomiky spíš potřebují střednědobý plán ozdravení konkurenční schopnosti a tvorby pracovních míst prostřednictvím rozsáhlých nových investic do špičkového školství, profesního vzdělávání a zkvalitňování lidského kapitálu, infrastruktury a alternativních či obnovitelných energií. Jedině takový program dokáže pracujícím ve vyspělých ekonomikách zajistit nástroje potřebné pro celosvětové konkurenční soupeření.

Zaosmé, ekonomikám rozvojových trhů zůstává v rukou víc politických nástrojů než ekonomikám vyspělým, a tak by měly uvolnit měnovou a fiskální politiku. Mezinárodní měnový fond a Světová banka mohou rozvíjejícím se trhům ohroženým ztrátou přístupu na trhy posloužit jako věřitelé poslední záchrany, pod podmínkou vhodných reforem v politikách. A země jako Čína, které s ohledem na růst nadměrně spoléhají na čisté vývozy, by měly urychlit reformy, včetně svižnějšího zhodnocování měny, aby podpořily domácí poptávku a spotřebu.

Rizikem, jemuž čelíme, není jen mělká recese se dvěma propady, ale vážná kontrakce, která by se mohla vyvinout ve druhou Velkou hospodářskou krizi, zejména pokud se krize eurozóny vytrhne kontrole a povede ke globálnímu finančnímu zhroucení. Pomýlené politiky během Velké hospodářské krize vedly k obchodním a měnovým válkám, neřízeným úpadkům z předlužení, deflaci, sílící příjmové a majetkové nerovnosti, chudobě, zoufalství, sociální a politické nestabilitě a v posledku k vzestupu autoritářských režimů a druhé světové válce. Nejlepším způsobem jak se vyhnout riziku opakování takového sledu událostí je ihned odvážně a rázně jednat v oblasti globální politiky.