Obavy z globalizace a odpor k integraci napříč Evropskou unií vedly k rozsáhlým politickým důsledkům, včetně zkrachovalého francouzského a nizozemského referenda o unijním návrhu Ústavní smlouvy a faktického moratoria na přístupové rozhovory s Tureckem. Evropská rada i komise bezmocně události sledují, jako by záležitost nebyla v jejich rukou.

Konvenční názor tvrdí, že neschopnost EU vypořádat se s výzvami integrace plyne ze ztuhlosti hospodářských struktur a neadekvátního lidského kapitálu – tedy ze slabých stránek, jež mohou účinně řešit jedině národní politiky, kde Unie hraje jen malou roli. Avšak významné přelévání politik uvnitř EU je důvodem k posílení koordinace politik zaměřených na reformu pracovního trhu a sociálního zabezpečení.

Zastaralá pravidla na trhu práce jsou klíčovým důvodem, proč se plně nezhmotnily přínosy vnitřního trhu a měnové unie. Strnulost trhu práce – především ve Francii, Německu a Itálii – brání adaptaci na sílící konkurenci integrujících se trhů. Ti, kdo přijdou o pracovní místo, si kvůli vstupním bariérám nedokáží najít nové, přičemž vysoká míra dlouhodobé nezaměstnanosti vyvolává pocit ohrožení u těch, kdo práci mají. Vzhledem k tomu, že obě tyto skupiny pohlížejí se znepokojením na imigranty a integraci vnitřního trhu, otočily se k Evropě zády.

Nedokáží-li se Francie a Itálie reformovat, mohlo by je nakonec lákat odvolat volný pohyb zboží, služeb a osob, ba snad i opustit euro, což by mělo ničivé důsledky pro všechny členy. Existuje tudíž společný zájem na pěstování národních politik, které jsou v souladu s integrací na vnitřním trhu.

Přínosy koordinace pravděpodobně ještě posílí politické „učení,“ jak potvrzují důkazy, že reformy se často šíří ve vlnách. Strukturální reformy se obvykle setkávají s odporem kvůli nejistotě ohledně nákladů a jejich rozložení. Jedním způsobem, jak tuto rezistenci oslabit, je zapojit do výměny informací o politických záměrech nejen ministry a hlavy vlád, ale také ty, kdo změně vzdorují, zejména odborové svazy.

Ostatně, jasné poselství Evropské rady by mělo mnohem silnější účinek, kdyby vyjadřovalo nejen přání hlav vlád, ale také široký souhlas na všech úrovních společnosti. Jedině pak lze doufat v úplnou realizaci reforem a pozitivní spirálu lepších očekávání a hospodářské výkonnosti, kterou měl dát před sedmi lety do pohybu lisabonský summit Evropské rady.

Zkušenost s úspěšnou reformou v anglosaských a severských zemích ukazuje, že Evropa nemusí být odsouzena ke stagnaci, zřekne-li se rigidní ochrany zaměstnanosti. Klíčem k překonání odporu je dát dotčeným pracujícím důvody k naději, že si dokáží najít nové pracovní místo. Evropská rada by také mohla doporučit, aby každé uvolnění ochrany zaměstnanosti doprovázelo zavedení minimální mzdy – stanovené jako smluvený podíl zákonné mzdy v regulérním dlouhodobém zaměstnání. S takovýmto komplexním balíčkem politik by odporu vůči změně pravděpodobně ubylo.

Přistěhovalectví představuje ještě větší politické výzvy, neboť na nově příchozí se obecně hledí tak, že ohrožují pracovní místa a vytlačují rodilé obyvatele od sociálních služeb. Existuje množství důkazů, že restrikce přistěhovalectví v jedné zemi odvracejí tok migrantů do jiných států EU a že migraci přitahují štědré sociální výhody. Navíc platí, že dobře fungující trhy práce lákají migranty s vyšší kvalifikací, zatímco země se zkostnatělou ochranou zaměstnanosti se stávají cílem dělníků s nízkou kvalifikací a těch, kdo jsou ochotni pracovat nelegálně. Migrace za prací představuje výzvu i pro země původu migrantů, neboť ochuzuje jejich fond mladých a vzdělaných pracujících.

Koordinace politik může zajistit účinné nápravné prostředky proti těmto negativním přelivům. Dvě opatření by byla obzvlášť užitečná. Zaprvé, staré členské státy by měly okamžitě odstranit přetrvávající omezení svobody pohybu pracujících z nových členských zemí. Každá minimální mzda by se měla automaticky vztahovat i na pracující přistěhovalce, což by zmírnilo „nefér“ konkurenční soutěž o místa pro pracující s nízkou kvalifikací.

Zadruhé, EU by měla uzákonit společný program přijímání migrantů za prací z vně Unie. Takový program by měl zahrnovat „bodový systém“ pro výběr zájemců o povolení k pobytu a práci, který by každému uchazeči uděloval určitý počet bodů na základě objektivních kritérií, mezi něž typicky patří jazyková způsobilost, vzdělání a zkušenost. Tento přístup už byl úspěšně zaveden v Austrálii, na Novém Zélandu a ve Švýcarsku; Německo a Velká Británie příklad následují.

Zavedení společného „minima sociálního zabezpečení“ napříč EU, které by zajistilo účinnou záchrannou síť pro domácí pracující, jejichž pracovní místa integrace ohrožuje, a přijetí koordinované přistěhovalecké politiky by evropským občanům přineslo úlevu. To by dále mohlo zmírnit jejich odpor vůči přistěhovaleckým pracujícím, zatímco migrantům by to nabízelo spravedlivý a férový právní rámec.

Tyto politiky trhu práce a přistěhovalectví by se měly stát jádrem koordinace politik v EU. Zaměřením se na politiky k udržení integrace a současnému zachování evropského sociálního modelu by se Evropská rada opět stala významným politickým fórem, kde by se mohly nacházet účinné reakce na skutečné potřeby a naděje občanů.