WASHINGTON, DC – Ve smršti událostí a zpráv, která charakterizuje současnou globální krizi, je často těžké zachovat si jasnou mysl a čich pro to, co se vlastně děje. Když však člověk o krok poodstoupí (což je snazší během dní, kdy jsou trhy uzavřené), obrázek se vyjasňuje a totéž platí pro nezbytné reformy.

Dovolte mi nejprve si připravit půdu tím, že uvedu tři postřehy ohledně toho, kde se dnes nacházíme. Zaprvé, ve vyspělých zemích sledujeme pravděpodobně nejhorší finanční krizi. Kolem jsou stále minová pole, od neproniknutelných pozic swapů úvěrového selhání (CDS) po skryté ztráty v bilancích, ale nejhorší dny zatuhlých peněžních trhů a nemravných rozptylů rizika jsou zřejmě za námi.

Zadruhé, finanční krize se bohužel přesunula do rozvíjejících se zemí. Překotné přesuny portfolií a spěch za bezpečnými aktivy vytvářejí při přechodu hranic nejen finanční krize, ale také krize směnných kurzů. Připočtěme si k tomu propad výstupu ve vyspělých zemích a uvidíme, jak dnes rozvíjející se země trpí vyššími úvěrovými náklady a nižší vývozní poptávkou.

Zatřetí, ve vyspělých zemích úder uštědřený bohatství a ještě víc přízrak další Velké hospodářské krize přiměl jedince i firmy k prudkému osekání útrat. Nejenže pozměnili své plány výdajů, ale v mnoha případech také odložili nákupy, aby počkali, až se nejistota vyjasní. Důsledkem je prudký pokles výstupu a zaměstnanosti, což posiluje obavy z budoucna a dále potlačuje útraty.

Teď mi dovolte obrátit se k politikám. Pokud je má charakterizace událostí správná, pak je vhodný balíček politik jasný:

Zaprvé, dříve zavedená opatření k nápravě finanční soustavy je zapotřebí zdokonalit a upevnit. Jedním dobrým rysem nejhorších dní krize v říjnu bylo, že vyděsily vlády natolik, že se na finanční frontě pustily do díla. Centrální banky štědře zajistily likviditu.

Vlády ale brzy zjistily, že hlavním problémem je solventnost. Zavázely se, že zavedou programy zaměřené na odkupy aktiv (aby očistily bilance finančních institucí), rekapitalizaci (aby zajistily, že v případě solventnosti tyto instituce budou moci podnikat a nadále půjčovat peníze) a garance (aby uklidnily vkladatele a některé investory, že jejich finance jsou v bezpečí).

Základní kostra těchto opatření je už zavedena do praxe, ale její realizace byla často nesystematická. Z dřívějších bankovních krizí po celém světě jsme se mohli ponaučit rychleji. Přemety a kotrmelce v některých z těchto programů, nejzřetelněji ve Spojených státech, vyvolaly na trzích zmatek a přiměly soukromé investory, aby se drželi stranou a čekali na vyjasnění situace, než převezmou podíl ve finančních ústavech. Nepochybuji, že postup pomocí pokusu a omylu nakonec povede k soudržným programům. Ztrácíme ale zatím čas.

Zadruhé, zemím s rozvíjejícími se trhy je nezbytné pomoci, aby se přizpůsobily finanční krizi. Nejde jen o otázku zajištění likvidity, aby jednoduše dokázaly zachovat své směnné kurzy navzdory rozsáhlým odlivům kapitálu. Mnozí investoři, kteří chtějí odejít, se po určitou dobu nevrátí a země se s tímto faktem musí vyrovnat a vhodně se zachovat.

V některých případech to dokážou samy, takže potřebují pouze podporu ve formě likvidity, aby se vyhnuly kolapsu směnného kurzu a dokázaly uskutečnit úpravu. V jiných případech odliv kapitálu jen zhorší už beztak obtížnou situaci. Takové země potřebují víc než jen likviditu; potřebují pomoc s realizací nezbytných úprav.

Jsou příslušná opatření na pomoc takovým zemím zavedena do praxe? Ano i ne. Několika zemím zajistily přístup k likviditě hlavní centrální banky pomocí swapových linek. Mezinárodní měnový fond zase vytvořil nové zařízení zaměřené na likviditu, které umožňuje zemím, jež se předem kvalifikují, zažádat o finance a získat je s minimálními či žádnými podmínkami.

Pro tuto chvíli jde o opatření dostačující. Likviditu je ale zapotřebí poskytovat na soudržnějším a komplexnějším základě. Co se týče zemí, které potřebují další pomoc, jedná se o přirozenou funkci MMF. Řada zemí už získala finance v rámci programového úvěrování. Lze se oprávněně strachovat, že dostupné finance se vyčerpají, ještě než bude krize za námi.

Zatřetí, vlády musí kontrovat prudkému poklesu spotřeby a investiční poptávky. V případě neexistence solidních politik si lze až příliš snadno představit děsivé scénáře, kdy se snížený výstup a potíže ve finanční soustavě vzájemně zesilují a zapříčiní další výrazné propady výstupu. Je tedy naprosto nezbytné, aby vlády daly jasně najevo, že udělají vše pro to, aby toto riziko negativního vývoje eliminovaly.

Mohou to věrohodně udělat? Ano, mohou. Jelikož úrokové sazby jsou už nízké, prostor pro měnovou politiku je omezený. Avšak prostor pro fiskální politiku je širší, takže vlády naléhavě musí udělat dvě věci. Zaprvé, v zemích, kde je dost fiskálního prostoru, musí ohlásit věrohodné fiskální expanze. My – tedy MMF – jsme přesvědčeni, že v úhrnu je globální fiskální expanze v rozsahu asi 2% světového HDP jak uskutečnitelná, tak vhodná.

Konečně, neméně důležité je, že vlády musí dát najevo, že pokud se poměry zhorší, uskuteční se další fiskální expanze. Jedině po takovém závazku budou mít lidé i firmy jistotu, že nesměřujeme k opakování Velké hospodářské krize, a začnou opět utrácet.

Jsem hluboce přesvědčen, že pokud se těchto politik budeme držet, do konce roku 2009, ne-li dřív, se světová ekonomika začne ze současné krize zotavovat.