NEWPORT BEACH – Tři roky po celosvětové finanční krizi zůstává globální ekonomika matoucím prostorem – a není to bez příčiny.

Měli bychom čerpat útěchu z postupného ozdravování vyspělých zemí a z robustního růstu v rozvíjejících se ekonomikách? Nebo bychom měli hledat způsoby jak se obrnit před vysokými cenami ropy, geopolitickými šoky na Středním východě a neutuchající jadernou nejistotou v Japonsku, třetí největší ekonomice světa?

Mnozí se přiklánějí k prvnímu, povzbudivějšímu pohledu na svět. Když už jsme přestáli to nejhorší z globální finanční krize, včetně vysokého rizika celosvětové deprese, cítí se vzpruženi široce sdíleným pocitem, že se nám vrátil klid, ne-li sebedůvěra.

Tento globální pohled se opírá o vícerychlostní růstovou dynamiku, loudavce mají postupně dostat do tempa hojící se a zdravé segmenty světového hospodářství. K těm patří vysoce ziskové nadnárodní společnosti, jež momentálně investují a nabírají pracující, zachráněné banky vyspělých ekonomik splácející nouzové záchranné půjčky, rozrůstající se střední a vyšší třídy v rozvíjejících se ekonomikách, které kupují více zboží i služeb, zdravější soukromý sektor, jenž platí vyšší daně a tím zmírňuje tlak na vládní rozpočty, a Německo, ekonomická velmoc Evropy, sklízející plody mnohaleté hospodářské restrukturalizace.

Mnoho čerstvých dat, byť ne všechna, tento globální pohled podporuje. Svět se skutečně vydal na cestu postupného ekonomického oživení, třebaže hrbolatou a s mnohem menší energií, než by napovídala historie. Pokud toto směřování vydrží, oživení vytvoří jistou hybnost a zmohutní co do rozsahu i účinku.

Jenže právě toto „pokud“ je pramenem druhého, méně růžového pohledu na svět – pohledu, který se obává nižšího růstu i vyšší inflace. Překážky na cestě sice zatím nejsou natolik závažné, aby probíhající oživení zadusily, ale jen blázen by nad nimi mávl rukou. Na mysli mám čtyři zásadní potíže, v pořadí podle časové bezprostřednosti a vlivu na prosperitu globální ekonomiky, které svým významem vyvolávají obavy a ve svých rysech jsou čím dál hrozivější.

Zaprvé a především se svět ještě plně nevyrovnal s ekonomickými důsledky neklidu na Středním východě a pohrom v Japonsku. Tyto události jsou sice v pohybu už týdny či měsíce, ale svými účinky ještě globální ekonomiku v úplnosti nenarušily. Nestává se často, že by se svět potýkal se stagflačním rizikem nižší poptávky a nižší nabídky současně. Ještě neobvyklejší je, aby k takovému výsledku směřovaly dvě různé vývojové tendence. Přesto právě k tomu dnes dochází.

Povstání na Středním východě vytlačila ceny ropy a ty ukrajují kupní sílu spotřebitelů a zároveň mnoha producentům zvyšují vstupní ceny. Současně s tím japonská trojitá kalamita – silné zemětřesení, pustošivé cunami a ochromující jaderná katastrofa – nahlodala spotřebitelskou důvěru a narušila přeshraniční výrobní řetězce (zejména u vyspělé techniky a automobilek).

Druhé velké globální riziko pochází z Evropy, kde se střetá silná výkonnost Německa s dluhovou krizí na periferii Evropské unie. Minulý týden se k Řecku a Irsku přidalo Portugalsko a také usiluje o oficiální finanční výpomoc, aby předešlo platební neschopnosti, která by podryla evropskou bankovní soustavu. Výměnou za nouzové úvěry se všechny tři země pustily do rozsáhlých úsporných opatření. Tento přístup však navzdory nesmírné sociální bolestivosti nijak s obřím a narůstajícím převisem dluhu těchto zemí nepohne.

Ve Spojených státech přitom opět oslabuje bytová výstavba – což je třetí velké globální riziko. Přestože ceny rodinných domů už se strmě propadly, nedochází k žádnému významnějšímu odrazu ode dna. Ba v některých oblastech jsou ceny opět pod tlakem a situace by se mohla ještě zhoršit, bude-li hůře dostupné a dražší hypoteční financování, což se může stát.

Vzhledem k tomu, jak zásadním hybatelem spotřebitelského chování je právě bytová výstavba, další významný pokles cen rodinného bydlení podlomí důvěru a sníží výdaje. Pro Američany v některých částech země bude v důsledku toho také těžší se přestěhovat, což dále zjitří problém dlouhodobé nezaměstnanosti.

Konečně je tu čím dál zřetelnější fiskální tíseň v USA, největší ekonomice světa – ekonomice zajišťující „globální veřejné statky“ nezbytné pro zdravé fungování světového hospodářství. Poté, co USA nasadily agresivní fiskální výdaje, aby předešly depresi, musí se teď přihlásit k věrohodnému střednědobému postupu fiskální konsolidace. To federální vládě i centrální bance přinese nesnadné rozhodování, ožehavou realizaci a nejisté výsledky.

Čím déle budou USA den zúčtování odkládat, tím větší riziko bude hrozit jak globálnímu postavení dolaru jako hlavní světové rezervní měny, tak atraktivitě amerických vládních dluhopisů jako ryzího „bezrizikového“ finančního standardu.

Svět už v minulosti svého dodavatele globálních veřejných statků změnil. Když se to po druhé světové válce stalo naposledy, vzpružené Spojené státy nahradily zpustošenou Británii. Naproti tomu dnes není žádná země ochotná a schopná zakročit, kdyby se USA nedokázaly vzchopit.

Tato čtyři rizika jsou podstatná a závažná a všechna co do významu sílí. Žádné ještě naštěstí pro globální ekonomiku není transformačním faktorem a společně zatím netvoří kritické množství s ničivou silou. Tím ale neříkám, že je globální ekonomika v bezpečí. Právě naopak, uvízla v duelu mezi hojivými a zničujícími vlivy, v němž si stěží může dovolit další vyostřování negativ.