1

Jak hodně by mělo záležet na pohlaví?

VARŠAVA/MELBOURNE – Jenna Talackova se v březnu dostala do finále soutěže Miss Universe Canada, ale poté byla diskvalifikována, protože prý není „ženou od narození“. Vysoká a krásná blondýnka sdělila médiím, že se za ženu považuje od čtyř let věku, ve 14 letech zahájila hormonální léčbu a v 19 letech si nechala přeoperovat pohlaví. Její diskvalifikace vyvolává otázku, co to skutečně znamená být „miss“.

Otázky širšího významu pak vyvolal případ osmiletého dítěte z Los Angeles, které je anatomicky ženského pohlaví, ale obléká se jako chlapec a chce za něj být pokládáno. Jeho matka se ho neúspěšně snažila zapsat jako chlapce na soukromou školu. Je však skutečně podstatné, aby každá lidská bytost byla označena jako „muž“ nebo „žena“ v souladu se svým biologickým pohlavím?

Lidé překračující hranice pohlaví trpí jasnou diskriminací. Americké Národní centrum pro transgenderovou rovnost a Národní operační skupina gayů a leseb zveřejnily loni průzkum, z něhož vyplývalo, že mezi transsexuály je dvakrát více nezaměstnaných než mezi ostatními lidmi. Devadesát procent respondentů, kteří zaměstnání měli, navíc uvedlo, že se v práci setkávají se špatným zacházením, jako jsou obtěžování, posměšky, nepřiměřené sdílení informací o jejich osobě nadřízenými či spolupracovníky nebo potíže s přístupem na toalety.

Transsexuálové mohou být navíc v důsledku své sexuální identity vystaveni fyzickému násilí a sexuálním útokům. Podle organizace Trans Murder Monitoring bylo loni ve Spojených státech z tohoto důvodu zavražděno nejméně 11 osob.

Ve zvlášť choulostivé situaci se ocitají děti neztotožňující se s pohlavím, které dostali do vínku při narození, a jejich rodiče čelí obtížné volbě. Zatím nemáme prostředky k tomu, abychom proměňovali mladé dívky v biologicky normální chlapce nebo naopak. A i kdybychom to dokázali, specialisté varují před nevratnými kroky ke změně na pohlaví, s nímž se tyto děti ztotožňují.

Mnoho dětí vykazuje chování odpovídající druhému pohlaví nebo vyjadřuje touhu být opačného pohlaví, ale když dostanou možnost jeho změny, jen malý zlomek z nich podstoupí plnou proceduru. Nasazení látek blokujících hormony za účelem oddálení puberty se jeví jako rozumná volba, neboť poskytuje rodičům i dětem víc času k tomu, aby si toto převratné životní rozhodnutí dobře promysleli.

Stále však přetrvává obecnější problém, totiž že lidé, kteří si nejsou jistí vlastní pohlavní totožností, migrují mezi pohlavími nebo mají ženské i mužské pohlavní orgány, nezapadají do standardního dělení na muže a ženy.

Australská vláda loni tento problém vyřešila tím, že začala vydávat cestovní pasy se třemi kategoriemi pohlaví: muž, žena a neurčeno. Nový systém také umožňuje lidem, aby si vybrali svou genderovou identitu, která nemusí odpovídat pohlaví, s nímž se narodili. Tento odklon od obvyklé rigidní kategorizace projevuje respekt vůči všem jednotlivcům, a rozšíří-li se i do dalších zemí, ušetří mnoha lidem patálie spojené s nutností vysvětlovat imigračním úředníkům rozpor mezi jejich vzhledem a jejich pohlavím uvedeným v cestovním pasu.

Člověk si nicméně může klást otázku, zda je opravdu nezbytné, abychom se tak často dotazovali jiných lidí, jakého jsou pohlaví. Na internetu mnohdy komunikujeme s lidmi, aniž jejich pohlaví známe. Někteří lidé kladou velký důraz na kontrolu informací, které jsou o nich zveřejňovány – proč je tedy v mnoha situacích nutíme říkat, zda jsou muži, nebo ženami?

Je touha po takových informacích pozůstatkem éry, v níž byly ženy vyřazovány z řady různých rolí a pozic, a tudíž jim byly upírány i výsady, které s nimi jdou ruku v ruce? Možná by omezení počtu případů, v nichž je zmíněná otázka kladena bez dobrého důvodu, nejen usnadnilo život těm, kdo se nevejdou do striktně vymezených kategorií, ale současně by přispělo ke snížení nerovnosti žen. Kromě toho by mohlo zabránit nespravedlnostem, s nimiž se příležitostně setkávají i muži – například při poskytování rodičovské dovolené.

Představme si dále, jak by tam, kde jsou homosexuální vztahy legální, zmizely překážky v uzavírání manželství mezi gayi a lesbami, kdyby stát nevyžadoval, aby snoubenci uváděli své pohlaví. Totéž by platilo pro adopci. (Existují dokonce důkazy, že když má dítě za rodiče dvě lesby, má lepší start do života než při jakékoliv jiné kombinaci.)

Někteří rodiče se už dnes brání tradiční otázce „kluk, nebo holka?“ tím, že po narození nesdělují pohlaví dítěte. Jeden pár ze Švédska vysvětlil, že se chce vyhnout tomu, aby bylo jejich dítě nuceně zařazováno do „konkrétní genderové škatulky“, protože prý je kruté „přivádět dítě na svět s modrým nebo růžovým razítkem na čele“. Jiný kanadský pár se zase podivil, proč „musí celý svět vědět, co má dítě mezi nohama“.

Jane McCreedieová, autorka knihy Jak dělat dívky a chlapce: Pozadí vědy zvané pohlaví, kritizuje tyto páry, že zacházejí příliš daleko. V dnešním světě na jejích slovech něco je, protože utajování pohlaví dítěte na ně pouze upoutá větší pozornost. Kdyby se však takové chování rozšířilo – nebo se dokonce stalo normou –, bylo by na tom něco špatného?