LONDÝN – Hospodářský pokles vyvolal explozi masového vzteku na „hamižnost“ a „nechutné“ bonusy bankéřů. Ruku v ruce s tímto vztekem šla i širší kritika „růstománie“ – usilování o hospodářský růst nebo hromadění bohatství za každou cenu, bez ohledu na škody, které to může napáchat na životním prostředí zeměkoule nebo na společných hodnotách.

John Maynard Keynes se touto otázkou zabýval v roce 1930 v krátkém eseji „Ekonomické možnosti pro naše vnoučata“. Předpověděl, že za 100 let – to znamená do roku 2030 – se růst v rozvinutém světě v podstatě zastaví, protože lidé budou „mít dost na to“, aby vedli „dobrý život“. Placená pracovní doba se sníží na tři hodiny denně – tedy na patnáctihodinový pracovní týden. Lidé budou spíše jako „lilie na poli, jež se nelopotí ani neotáčejí“.

Keynesova předpověď se opírala o předpoklad, že při dvouprocentním ročním nárůstu kapitálu, jednoprocentním nárůstu produktivity a stabilním počtu obyvatel se průměrná životní úroveň zvýší zhruba osmkrát. To nám umožňuje vypočítat, kolik přesně pokládal Keynes za „dost“. HDP na obyvatele činil ve Velké Británii koncem 20. let (před krachem v roce 1929) přibližně 5200 dnešních liber (8700 dolarů). V souladu s tím Keynes odhadoval, že HDP na hlavu ve výši zhruba 40 000 liber (66 000 dolarů) bude „dost na to“, aby lidé mohli obrátit pozornost k příjemnějším věcem.

Není zřejmé, proč si Keynes myslel, že právě osminásobek průměrného britského příjmu na obyvatele bude „dost“. S největší pravděpodobností bral jako měřítko dostatku příjmy buržoazních rentiérů své doby, které představovaly zhruba desetinásobek výdělku průměrného dělníka.

Po osmdesáti letech se svět přiblížil ke Keynesově cíli. V roce 2007 (tzn. před krachem) uvedl MMF, že průměrný HDP na obyvatele činí ve Spojených státech 47 000 dolarů a ve Velké Británii 46 000 dolarů. Jinými slovy zaznamenala Británie od roku 1930 pětinásobné zvýšení životní úrovně – a to navzdory nesplnění dvou Keynesových předpokladů: „neexistence velkých válek“ a „nulového populačního růstu“ (v Británii dnes žije o 33% více obyvatel než v roce 1930).

Důvodem, proč jsme si vedli tak dobře, je skutečnost, že roční růst produktivity byl vyšší, než Keynes předpokládal: v Británii to bylo asi 1,6% a v USA ještě o něco více. Země jako Německo a Japonsko si navzdory nesmírně ničivým důsledkům války vedly ještě lépe. Je pravděpodobné, že do roku 2030 dosáhne většina západních zemí Keynesova „cíle“ 66 000 dolarů.

Stejně tak je ovšem nepravděpodobné, že tento úspěch ukončí nenasytný hon za dalšími penězi. Zkusme opatrně předpokládat, že se nacházíme ve dvou třetinách cesty ke Keynesově cíli. Mohli bychom tudíž očekávat, že se délka pracovní doby zhruba o dvě třetiny sníží. Ve skutečnosti se snížila pouze o třetinu – a od 80. let se přestala snižovat úplně.

Vzhledem k tomu je vysoce nepravděpodobné, že do roku 2030 dospějeme k tříhodinovému pracovnímu dni. A stejně tak je nepravděpodobné, že růst ustane – pokud ho nezastaví sama příroda. Lidé budou dál vyměňovat volný čas za vyšší příjmy.

Keynes totiž minimalizoval překážky na cestě k cíli. Uvědomoval si, že existují dva druhy potřeb, absolutní a relativní, a že druhá kategorie může být neukojitelná. Podcenil však váhu relativních potřeb, zvláště v době, kdy společnosti bohatnou, a samozřejmě podcenil i moc reklamy, která vytváří potřeby nové a tím ponouká lidi, aby pracovali a vydělávali peníze na jejich uspokojení. Dokud bude spotřeba okázalá a konkurenční, budou existovat stále nové důvody pracovat.

Společenský charakter práce Keynes tak úplně neopomíjel. „I poté, co přestane být rozumné být hospodářsky cílevědomý pro sebe,“ napsal, „zůstane rozumné být cílevědomý pro druhé.“ Bohatí mají povinnost pomáhat chudým. Keynes pravděpodobně neměl na mysli rozvojový svět (jehož převážná část se v roce 1930 v podstatě ani nezačala rozvíjet). Cíl snižování chudoby ve světě však zatížil lidi v bohatých zemích dalším penzem práce, a to jak prostřednictvím závazků zahraniční pomoci, tak zejména prostřednictvím globalizace, která zvyšuje nejistotu pracovního místa a stlačuje mzdy, především u méně kvalifikovaných osob.

Keynes se navíc v podstatě nezabýval otázkou, co by většina lidí dělala, pokud by už nepotřebovala pracovat. Napsal: „Pro obyčejného člověka bez zvláštního talentu je strašlivým problémem něčím se zaměstnat, zvláště pokud již nemá vazbu na půdu, na zvyklosti nebo na milované konvence tradiční ekonomiky“. Protože však většina bohatých – „těch, kteří mají nezávislý příjem, ale žádné vazby, povinnosti či pouta“ – „katastrofálně selhala“ ve snaze žít „dobrý život“, proč by si měli vést lépe ti, kdo jsou v současnosti chudí?

Právě zde se Keynes dostal podle mého názoru nejblíže k odpovědi na otázku, proč jeho „dost“ ve skutečnosti nebude dost. Hromadění bohatství, které by mělo být prostředkem vedoucím k „dobrému životu“, se stává samo o sobě cílem, protože ničí mnohé věci, díky nimž stojí za to žít. V určité fázi – k jejímuž dosažení má většina světa stále velmi daleko – již hromadění bohatství nabízí jen náhražkové požitky za reálné ztráty v mezilidských vztazích, které vyvolává.

Nalezení způsobů, jak posílit uvadající „vazby, povinnosti či pouta“, která jsou pro rozkvět jednotlivce tak podstatná, je nevyřešeným problémem rozvinutého světa a rýsujícím se problémem pro miliardy lidí, kteří teprve nedávno nastoupili na růstový žebřík. George Orwell to řekl dobře: „Veškerý pokrok je chápán jako zběsilé pachtění se za cílem, o němž doufáte a modlíte se, že ho nikdy nebude dosaženo.“