Friday, April 18, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
3

Jak nerovnost vyvolala krizi

CHICAGO – Před propuknutím nynější finanční krize ve Spojených státech politici z obou stran sněmovny ponoukali Fannie Mae a Freddie Mac, obří hypoteční agentury opřené o vládu, aby v jejich volebních obvodech podporovaly půjčky pro zájemce s nízkými příjmy. Za touto nově objevenou vášní pro domy pro chudé se ukrývala hlubší obava: narůstající příjmová nerovnost.

Od 70. let rostou v USA mzdy pracujících na 90. percentilu distribuce mezd – například vedoucích úřadů – mnohem rychleji než mzdy mediánového pracujícího (na 50. percentilu), například dělníků v továrnách a sekretářek. Za nárůst rozdílu mezi 90. a 50. percentilem může řada faktorů.

Snad nejdůležitější je to, že technický pokrok od pracovních sil v USA vyžaduje, aby disponovaly ještě většími dovednostmi. Před 40 lety na úřednických místech dostačovala dokončená střední škola, kdežto dnes sotva stačí nižší vysokoškolský titul. Jenže školská soustava nedokáže zajistit dostatek pracovních sil s potřebným vzděláním. Příčiny sahají od nevalné výživy, socializace a vzdělávání v raném dětském věku až po dysfunkční základní a střední školy, jež příliš mnoha Američanům nezajistí řádnou přípravu na vysokou školu.

Každodenním důsledkem pro střední třídu je stagnující výplatní páska a sílící nejistota zaměstnání. Politici cítí bolest svých voličů, ale zlepšit kvalitu školství je těžké, poněvadž zlepšení vyžaduje skutečnou a účinnou změnu politiky v oblasti, kde příliš mnoho partikulárních zájmů preferuje status quo.

Každá změna navíc potřebuje roky, aby se projevila, a tak si s nynějším znepokojením elektorátu stejně neporadí. Politici tudíž hledají jiné, rychlejší způsoby jak své voliče uchlácholit. Už dlouho rozumíme tomu, že nesejde na příjmu, ale na spotřebě. Prohnaný či cynický politik pochopí, že kdyby se nějak podařilo udržet spotřebu středostavovských domácností na vysoké úrovni, kdyby si lidé mohli každých několik let dovolit nové auto a občas exotickou dovolenou, snad by věnovali méně pozornosti stagnaci svých výplat.

Politickou reakcí na stoupající nerovnost – ať už reakcí pečlivě plánovanou, anebo vzniklou jako cesta nejmenšího odporu – byla tudíž expanze půjčování domácnostem, zejména těm s nízkými příjmy. Přínosy – rostoucí spotřeba a další pracovní místa – byly okamžité, kdežto úhradu nevyhnutelného účtu bylo možné odsunout do budoucna. Může to sice znít cynicky, ale vlády, které v průběhu dějin neuměly řešit hlubší znepokojení střední třídy přímo, využívaly jako tišící prostředek snadnou dostupnost úvěrů.

Politici však o tomto cíli neradi hovoří necitlivě jako o zvyšování spotřeby a raději jej zaobalují do vzletnějších a vemlouvavějších slov. Stmelujícím prvkem obrany obecnějších cílů expanze úvěrů a spotřeby se v USA stalo rozšiřování vlastnictví domu – klíčového prvku amerického snu – do řad domácností s nízkými a středními příjmy.

Proč se USA nevydaly přímočařejší cestou přerozdělování, tedy danění či půjčování si a výdajů ve prospěch znepokojené střední třídy? Kupříkladu Řecko se právě tímto způsobem dostalo do potíží, neboť zaměstnávalo tisíce lidí ve vládě a přeplácelo je, i když hnalo veřejný dluh do astronomických výšin.

V USA se však v posledních letech proti přímému přerozdělování sešikovaly rázné politické síly. Nařízené úvěrování zájemců o vlastní bydlení mělo jako politika širší podporu, protože se obě strany domnívaly, že jim bude prospívat.

Levice stranila toku peněz mezi své přirozené voliče, zatímco pravice vítala nové majitele nemovitostí, kteří by se třeba mohli nechat přesvědčit ke změně politické náklonnosti. Více úvěrů pro zájemce s nízkými příjmy bylo jedno z mála témat, na němž se shodly administrativy prezidenta Billa Clintona, s mandátem, aby zajistila dostupnější bydlení, a prezidenta George W. Bushe, charakteristická tlakem na společnost „vlastnictví“.

Nakonec však Spojeným státům po pomýleném pokusu protlačit vlastnictví rodinného domu prostřednictvím úvěrů zůstaly domy, které si nikdo nemůže dovolit, a domácnosti topící se v dluzích. Je ironické, že od roku 2004 počet majitelů vlastního bydlení klesá.

Problém vznikl nezáměrně, jak už tomu s vládními politikami bývá často. Zamýšlený je zřídka. Když se ale snadné peníze přilívané vládou s naditými kapsami spojí se snahou vydělat ze strany sofistikovaného, konkurenčního a amorálního finančního sektoru, věc zajde mnohem dál, než vláda zamýšlela.

Ovšemže to není poprvé v dějinách, kdy se expanze úvěrování použila ke zmírnění obav opomíjené skupiny, a není to ani naposledy. Ostatně člověk pro příklady ani nemusí chodit za hranice USA. Deregulace a překotná expanze bankovnictví v USA během prvních let dvacátého století byla v mnoha ohledech reakcí na populistické hnutí, podporované drobnými a středně velkými farmáři, kteří se ocitali ve stínu rostoucího počtu dělníků v průmyslu a požadovali snazší získávání úvěrů. Nadměrné venkovské úvěry patřily během Velké hospodářské krize k významným příčinám krachů bank.

Obecněji z toho plyne, že prapříčiny krize musíme hledat hlouběji než na úrovni chamtivých bankéřů a bezpáteřních regulátorů (a že jich bylo požehnaně). Problémy se nevyřeší zákonem o regulaci finančnictví, který těmto regulátorům udělí větší pravomoci. Amerika se musí s nerovností vypořádat u jejího kořene a většímu počtu Američanů zajistit schopnost konkurovat na globálním trhu. To je sice mnohem těžší než rozhazovat úvěry, ale v dlouhodobém výhledu je to efektivnější.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (3)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedPaul Ruckert

    A thoughtful article, however I find the analysis of the root causes of rising inequality in the US a bit lacking. Undoubtedly, technological change and increasing returns to relevant education play a part, but so to do many of the reforms stemming from the Reagan era. Specifically, the decimation of the power of organized labor, falling marginal tax rates, and the free-market mantra of privatization and deregulation enabled concentrations of wealth to amass as we hadn't seen in a century. Better (and more relevant) education would certainly take us a step in the right direction of combating inequality, however it is not enough on its own. What is needed is a subtler ideological shift in the mindset and policies of the nation away from a winner-take all, individualistic society and towards a more compassionate society where people recognize that their own fates are inextricably intertwined with those of their fellow citizens.

  2. CommentedUsha Abramovitz

    By this logic, Sir, then what would you say is behind the government's inclination towards austerity measures? How would that fit in to the supposed motive of a quick pallative to lessen the pain of the 99 percent? Perhaps you are putting the cart before the horse. Perhaps the profit motive has always been the driver after all.

Featured