NEW YORK – Biskup Richard Williamson má velmi zvláštní a upřímně řečeno nechutné názory: za druhé světové války prý žádní Židé nezemřeli v�plynových komorách, zřícení Dvojčat 11.�září 2001 nezpůsobila letadla, ale americké výbušniny a Židé prý vedou boj za ovládnutí světa, „aby v�Jeruzalémě nachystali trůn pro Antikrista“. A to jsou jen některé z jeho názorů na sekulární záležitosti.

V�otázkách římskokatolické doktríny byly jeho názory shledány natolik v�nesouladu s�moderní církví, že jej Vatikán v�roce 1988 exkomunikoval, společně s�dalšími členy ultrakonzervativní Společnosti sv.�Pia X., založené příznivcem fašistů Marcelem Lefebvrem. K�Williamsonovým stoupencům patří britský historik David Irving, jenž si nedávno v�Rakousku odpykal trest odnětí svobody za glorifikaci nacistů.

Biskup tedy nepůsobí dojmem vábného člověka. Zaslouží si ale všechno, co mu teď visí nad hlavou? V�důsledku názorů, které vyjádřil ve švédské televizi, mu bylo odepřeno opětovné přijetí do církve, které mu nedlouho předtím přislíbil papež Benedikt, což je zřejmě jen dobře. Vypakovali jej ale také z�Argentiny, kde žil, a hrozí mu extradice do Německa, kde probíhají přípravy na jeho soudní stíhání za popírání holocaustu.

Vezměme si přitom příklad jiného nevábného muže, nizozemského politika Geerta Wilderse, jemuž byl minulý měsíc zakázán vstup do Velké Británie, kde měl v�plánu promítat svůj krátký film nazvaný Fitna , který líčí islám jako teroristickou víru. Doma v�Holandsku se proti němu u amsterdamského soudu chystá kauza za „šíření nenávisti“ proti muslimům. Korán přirovnal k�Hitlerovu Mein Kampf a přeje si zastavit imigraci muslimů do Nizozemska.

Britský zákaz i nadcházející soudní proces ve skutečnosti v�Nizozemsku zvyšují Wildersovu popularitu a jeden průzkum veřejného mínění tu naznačil, že kdyby se dnes konaly volby, jeho populistická antimuslimská strana PVV by získala 27 křesel v�parlamentu. Příčinou Wildersovy narůstající obliby je kromě široce rozšířené nedůvěry vůči muslimům také to, že se mu podařilo vypěstovat si image bojovníka za svobodu projevu.

Princip svobody slova, jednoho ze základních práv v�liberálních demokraciích, znamená, že až po určitou mez musíme snášet názory, které považujeme za hanebné. Otázka zní: až po jakou mez?

Zákony upravující svobodu projevu se stát od státu poněkud liší. V�různých evropských demokraciích, včetně Francie, Německa a Rakouska, je trestným činem vyjádřit názor, že nikdy nedošlo k�holocaustu. Mnohé demokratické země mají také zákony proti podněcování násilí nebo nenávisti. Některé země, mimo jiné Nizozemsko, mají dokonce zákony proti záměrnému hanobení lidí na základě rasy či náboženství.

Názory biskupa Williamsona jsou sice snad odpudivé, ale trestně stíhat člověka kvůli jeho názorům na dějiny není zřejmě dobrý nápad. Je správné jej kritizovat, dokonce se mu vysmívat, ale ne jej věznit. Obdobně platí, že by bylo mnohem lepší Wilderse nechat jeho ubohý film v�Británii promítat než mu to zakazovat. Ať už si člověk myslí o zákonech proti šíření nenávisti či hanobení lidí cokoliv, zákon zůstává v�otázkách svobody projevu nemotorným nástrojem.

Svoboda projevu nicméně není absolutní. O existenci jistých mezí je zjevně přesvědčen i Wilders, jak dokládá jeho absurdní výzva k�zákazu Koránu, přičemž je samozřejmě nevztahuje na sebe, ale jen na své odpůrce. Není však vůbec snadné přesně definovat, co by tyto meze mělo tvořit, neboť závisejí na tom, kdo komu co říká, a dokonce i kde.

Na Williamsonových názorech znenadání záleželo proto, že se papež chystal tohoto obskurního, exkomunikovaného kněze vrátit do funkce. To by jeho soukromým názorům dodalo institucionální legitimity. Ve Wildersově případě hraje roli to, že nejde o neveřejnou osobu, nýbrž o politika, který se vlichocuje nebezpečným předsudkům vůči zranitelné menšině.

V�civilizovaném životě se lidé zdržují výroků o mnoha věcech, bez ohledu na otázky zákonnosti. Výrazivo, které mezi sebou používají mladí černošští muži v�amerických velkoměstech, by vyznělo úplně jinak, kdyby jej použili mladí běloši. Zesměšňovat zvyky a přesvědčení menšin není vůbec totéž jako utahovat si z�vážených zvyků a názorů majorit.

Pokud to zavání politickou korektností, tak ať. Kdyby ale všichni všem klidně říkali všechno, co se jim zlíbí, civilizovaný život, zejména v�zemích se značnou etnickou a náboženskou rozmanitostí, by se brzy zhroutil. Potíž tkví v�tom, kde stanovit hranici. Právně by zřejmě mělo jít o mez, za níž je záměrem slov vyvolávat násilí. Společensky existuje příliš mnoho proměnných, aby bylo možné vytvořit absolutní, univerzální princip. Vhodné limity je zapotřebí neustále prověřovat, napadat a znovu domlouvat.

Lidé jako biskup Williamson a Geert Wilders jsou užiteční potud, že nám právě tohle umožňují. Nechme je hovořit, abychom je mohli soudit, a to ne v�soudní síni, ale opačnými názory. Obklopovat je zákazy jim jen umožňuje dělat ze sebe mučedníky svobody projevu. A to nejenže komplikuje napadání jejich názorů, ale také to vytváří špatnou pověst svobody projevu.