Z deseti nových členských zemí EU jich osm prošlo transformací, jejíž rychlost a rozsah neměly obdoby. Kamkoliv se člověk v postkomunistických přistupujících zemích podívá - na peněžní trhy, strukturu vlastnictví, bankovní sektor, zahraniční obchod, ochranu životního prostředí či školství -, vidí instituce, které byly od základu přebudovány.

V mnoha těchto transformujících se zemích byla inflace stlačena z raketových výšin - v roce 1989 činila v Polsku 251% - a všechny tyto státy dnes mají plně směnitelné měny. Ve výrobě i v zaměstnanosti převládá soukromé podnikání, zatímco ještě v roce 1989 nepředstavovalo více než 23,1% HDP v Polsku a pouhopouhá 4% v České republice a na Slovensku.

Také po rozpadu Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v roce 1991 transformující se země rychle přesměrovaly svůj zahraniční obchod na Západ. Několikanásobně se zvýšily vzdělávací příležitosti, znečištění vody a vzduchu se radikálně snížilo a průměrný věk obyvatel vzrostl v celém regionu bezmála na úroveň západní Evropy.

Od počátku devadesátých let pomáhala tyto institucionální změny urychlovat vyhlídka konečného přijetí do EU. Dnes však před novými členskými státy - které tvoří 20% obyvatelstva rozšířené EU, ale pouze 5% jejího HDP - stojí neméně obtížný úkol: dosáhnout rychlého „stíhacího" růstu potřebného pro překonání ekonomického odstupu od předních států EU.

Samotné členství v unii tomu dozajista napomůže. Zvýšení politické důvěryhodnosti přinese růst přímých zahraničních investic (FDI), zatímco strukturální fondy EU budou podporovat další budování institucí, investice do infrastruktury a ochranu životního prostředí.

Z empirického hlediska existuje jen málo pochybností o pozitivním dopadu FDI. Ty podněcují přenos technologií a přispívají k hospodářskému růstu relativně vydatněji než investice domácí, poněvadž zvyšují celkové investice do ekonomiky více než formou „jedna za jednu", a to díky komplementaritě s domácími firmami.

Empirické výzkumy rovněž potvrzují pozitivní dopad strukturálních fondů na růst. Strukturální pomoc EU zvýšila roční růst HDP v Řecku, Portugalsku a Irsku v průměru o 0,4 až 0,9%, ve Španělsku pak o 0,3 až 0,5%, čímž pomohla chudším zemím dohnat bohatší členské státy.

Členství v EU představuje příležitost srovnat krok, ale skutečné ekonomické výsledky budou záviset na kvalitě domácí hospodářské politiky - a také na tom, zda budou strategie EU, již nejvíce přispívají k ekonomickému růstu, posíleny, a nikoliv oslabeny. Z toho pro EU i nové členské země vyplývá několik závazných pravidel.

Hájit Pakt stability a růstu. V dlouhodobém měřítku vedou velké rozpočtové schodky buďto ke krizím, nebo ke zpomalení hospodářského růstu. Avšak i z krátkodobého hlediska existuje negativní souvztažnost mezi vysokými rozpočtovými schodky, pomalým hospodářským růstem, vysokou inflací a pokřivením devizového trhu. Fiskální deficity a inflace navíc vytěsňují investice a omezují růst produktivity.

Posílit politiku jednotného trhu. Výhody jednotného trhu jsou evidentní a v neposlední řadě spočívají v tom, že vytvářejí mnohem atraktivnější prostředí pro zahraniční investory. Výzkumy ukazují, že vnitřní trh pomohl více než 60 procentům společností exportujících do více než pěti zemí EU zvýšit svůj přeshraniční prodej a že se 80% zákazníků domnívá, že se zvýšil rozsah nabízeného zboží, přičemž 67 % z nich současně tvrdí, že se rovněž zlepšila jeho kvalita.

Přeshraniční obchod se zbožím vzrostl od vytvoření jednotného trhu v roce 1992 přibližně o třetinu, a to díky dvěma principům: principu vzájemného uznávání, který firmám umožňuje aplikovat vlastní národní pravidla, a směrnicím EU, které tato národní pravidla harmonizují.

Vzájemné uznávání však nefunguje dobře u relativně náročnějšího zboží a směrnice EU týkající se položek, jako jsou stavební produkty, stroje či tlaková zařízení, se zavádějí problematicky. Ceny nových automobilů bez daně se dnes mohou mezi jednotlivými členskými zeměmi lišit až o 70%, což je z velké části dáno předpisy, které potlačují konkurenci.

Služby jsou vůči bariérám vnitřního trhu ještě náchylnější než zboží. Jedna nová směrnice EU například požaduje, aby si firmy mohly do července 2004 vybrat ze služeb více elektrárenských společností a do července 2007 i ze služeb více společností plynárenských. Tato směrnice však ignoruje klienty z řad domácností, kteří si v roce 2001 mohli vybrat elektrárenskou společnost pouze v pěti státech EU a plynárenskou společnost v pouhých třech.

Pokud jde o mobilitu pracovních sil, praxe zatím pokulhává za teorií. V letech 1992 až 2002 se pouhá 4% celkové populace EU přestěhovala do jiného státu za prací nebo za penzí. Během stejného období dokončilo pouze 8% studentů ze zemí EU část studia v jiném členském státě.

Integraci finančních trhů EU - zahájenou v roce 1999 přijetím Akčního plánu pro finanční služby (FSAP) - je rovněž zapotřebí urychlit. Podle Evropské komise by vytvoření jednotného evropského kapitálového trhu snížilo podnikům v EU náklady na akciový kapitál o 0,5%, náklady na firemní dluhové financování by pak poklesly o 0,4%. Kromě toho by se v evropské patnáctce v průběhu deseti let zvýšil HDP asi o 1,1% a zaměstnanost by vzrostla o 0,5%. Do roku 2002 však bylo uvedeno do praxe pouze 31 ze 42 ustanovení FSAP.

Zaměřit se na brzký vstup do EMU. Co nejrychlejší zavedení eura je pro přistupující země nejlepší strategií, protože je zmobilizuje k dokončení strukturálních reforem tak, aby splňovaly Maastrichtská kritéria pro inflaci, úrokové sazby, fiskální deficity a veřejný dluh. To by bylo pro dlouhodobý hospodářský růst očividně přínosné, podobně jako vyloučení kurzových rizik, nákladů na zajišťovací operace a transakčních nákladů v zahraničním obchodě.

Přistupující země jsou již dnes s ekonomikou EU značně provázány a mezi nimi a členskými státy EU existuje výrazná cyklická konvergence. Pokračování integrace EU pravděpodobně srovná hospodářské cykly těchto zemí způsobem podobným synchronizaci nabídkových a poptávkových šoků v EU v devadesátých letech. Náklady spojené s opuštěním nezávislé monetární politiky a plovoucího směnného kurzu by tak nebyly nijak významné.

V každé z těchto oblastí čeká ještě přistupující země obtížná cesta k plné integraci. V mnoha z těchto oblastí čeká obtížná cesta rovněž EU.