Nový palestinský premiér Ahmad Kurája má před sebou skličující úkoly. Musí kličkovat mezi střepy šrapnelů v podobě ustavičných vojenských akcí Izraele proti Palestincům, mezi rozporuplným postojem USA k takzvané ,,cestovní mapě" i mezi přehršlemi radikálních palestinských skupin usilujících o odplatu za každého ze svých zavražděných předáků. Tento nechutný koloběh násilí je až příliš snadno předvídatelný. Nemusí však být nevyhnutelný.

Porušení řetězce izraelských atentátů následovaných palestinskými sebevražednými útoky vyžaduje změnu myšlení i jednání.

Představa, že jedna strana může rozdrtit druhou a vyhlásit vítězství, se ukázala jako svůdný a nebezpečný přelud, jenž za sebou zanechal pouze stopu krveprolití a nenávisti. Vedoucí izraelské představitele je třeba přimět k pochopení, že preventivní útoky a atentáty jen zvyšují pravděpodobnost dalších protiizraelských útoků, nikoliv naopak.

Pravicová Šaronova vláda, která jako by se v otázce míru pouze oháněla prázdnými slovy, se zatím nadmíru spokojeně angažuje ve vojenských akcích, o nichž dobře ví, že povedou k palestinské odplatě. A když se nelítostným izraelským akcím nedaří zastrašit Palestince, pak jako by Izrael zvyšoval sázky v naději, že ještě nelítostnější a nehumánnější činy mohou přivést Palestince k poslušnosti. Místo toho však brutální izraelské akce vyvolávají pouze odhodlanější palestinskou reakci a cyklus zabíjení a násilností pokračuje.

Vláda Spojených států musí svůj postoj rovněž změnit. Namísto konstatování, že chápe nutnost izraelské sebeobrany, by měla Bushova administrativa zaujmout jednoznačné stanovisko k izraelským atentátům a kolektivním trestům, které již v současné době zahrnují i kácení desítky let starých olivovníků a strhávání osmipatrových budov. Omezování cestování a pokračující osídlování musí přestat. Pokud se Američanům podaří přimět Izrael k souhlasu s těmito otevřenými požadavky, pak by mohla být situace zralá pro příměří, jež by se zase mohlo stát předehrou k opravdovému mírovému procesu.

Izraelští představitelé až donedávna veřejně i v soukromí odmítali na palestinský požadavek dohody o příměří reagovat. Místo toho naléhavě prosazují neuskutečnitelnou podmínku, aby Palestinská samospráva rozpustila radikální skupiny, čehož se samotnému Izraeli přes veškerou sílu nepodařilo dosáhnout. Kdyby se Palestinská samospráva v době neúprosných izraelských útoků a nulového pokroku v mírových rozhovorech snažila rozprášit palestinské radikály, bezpochyby by to vyvolalo krvavou občanskou válku.

Jakákoliv dohoda o příměří vyžaduje, aby obě strany upustily od útoků na protistranu. Podobná ujednání obvykle obsahují klauzuli vytvářející monitorovací mandát pro neutrální třetí stranu. Má-li však dohoda o příměří přetrvat, musí okamžitě po jejím uzavření následovat společné úsilí o nastolení politického řešení problémů, jež vedly ke vzájemným útokům obou znesvářených stran.

Hudna (časově ohraničené příměří) sjednaná mezi radikálními palestinskými skupinami a Palestinskou samosprávou (s vědomím Američanů) očividně postrádala jednu důležitou složku: souhlas Izraele s takovou dohodou. Sveřepé pokračování Izraele v politice atentátů zákonitě vedlo k násilné reakci - ke koloběhu atentátů následovaných odvetnými sebevražednými útoky, jež vyvolaly další atentáty, přičemž žádná ze stran nebyla připravena ustoupit.

Přesvědčení Izraele, že jeden další atentát dokáže rozdrtit Palestince, i přesvědčení Palestinců, že jeden další sebevražedný útok přiměje Izraelce k vyvěšení bílé vlajky, však přivedly obě strany do slepé uličky. Máhatmá Gándhí kdysi prohlásil, že při uplatňování principu oko za oko, zub za zub zůstane svět slepý a bezzubý. Proto musí tato hra s nulovým součtem skončit a umožnit návrat k příčetné politice založené na rozumu, vzájemnosti a kompromisu.

Vývoj situace v posledních třech letech ukazuje, že prvním příkazem doby musí být příměří mezi izraelskou vládou (spolu se všemi jejími vojenskými a zpravodajskými složkami) a Palestinskou samosprávou (včetně všech radikálních frakcí). Taková dohoda musí ukončit všechny druhy vojenských a ozbrojených útoků i atentátů a na její dodržování by měla dohlížet neutrální třetí strana - jmenovitě kvartet USA, OSN, EU a Rusko, který koncipoval cestovní mapu. Ta přitom již obsahuje klauzuli o zahraničním monitorování.

Nakonec musí být příměří podpořeno nepřetržitým vyjednáváním (pokud možno v tajnosti a za účasti Spojených států na nejvyšší úrovni) s cílem ukončit základní příčinu násilí - okupaci palestinských území - a dohodnout se v otázce hranic, osad, uprchlíků a Jeruzaléma. V tomto kontextu musí Izrael odložit stranou myšlenku, že si své partnery pro vyjednávání vybere sám.

Palestinský prezident Jásir Arafat je legitimně zvoleným vůdcem palestinského lidu. Žádná jednání se nemohou uskutečnit a žádné výsledky nemohou přetrvat, pokud jedna ze stran vetuje představitele strany druhé. Skutečný mír předpokládá dohodu mezi nepřáteli , nikoliv mezi přáteli.

Každý, kdo se angažuje ve snaze vyřešit izraelsko-palestinský konflikt, ví, jak bude mírová dohoda mezi oběma stranami s největší pravděpodobností vypadat. Počátkem roku 2001 byli palestinští a izraelští vyjednavači v Tabě velmi blízko dohodě o všech hlavních otázkách. Jako výchozí bod pro nové rozhovory by se rovněž dala vzít vize prezidenta Bushe, podle níž by vedle důvěryhodného a bezpečného státu Izrael existoval také svobodný a nezávislý stát Palestina založený v roce 2005.