21

Beznadějná nezaměstnanost

BERKELEY – Jakkoliv zle je na tom podle vašeho názoru dnešní světová ekonomika z hlediska hospodářského cyklu, je to jen jedna optika, jíž lze nazírat na svět. Pokud jde o globální průměrnou délku dožití, celkové světové zdraví, celkovou úroveň technologií, růstové vyhlídky v rozvíjejících se ekonomikách a globální distribuci příjmů, vypadá situace docela dobře, zatímco v jiných ohledech – například v oblasti globálního oteplování nebo domácí nerovnosti příjmů a jejích dopadů na sociální solidaritu zemí – se situace jeví jako špatná.

Dokonce i z hlediska proporcí hospodářského cyklu byly podmínky v minulosti mnohem horší než dnes. Vezměme si například velkou hospodářskou krizi a její dopady na tehdejší neschopnost tržních ekonomik zotavit se kvůli zátěži dlouhodobé nezaměstnanosti samy.

V této fázi sice ještě nejsme, ale velká hospodářská krize pro nás kvůli tomu není o nic méně relevantní – je totiž stále pravděpodobnější, že dlouhodobá nezaměstnanost se stane v příštích dvou letech podobnou brzdou zotavení jako tehdy.

V nejhorší fázi v zimě 1933 představovala velká hospodářská krize jistou formu kolektivního šílenství. Zaměstnanci zaháleli, protože je firmy nenajímaly; firmy nenajímaly zaměstnance, protože pro jejich produkci neexistoval trh; a trh neexistoval, protože zaměstnanci neměli disponibilní příjem.

V této fázi se obrovské procento nezaměstnanosti změnilo v nezaměstnanost dlouhodobou, což mělo dva důsledky. Za prvé se zátěž narušené ekonomiky rozprostřela nerovnoměrně. Protože spotřebitelské ceny klesaly rychleji než mzdy, bohatství lidí, kteří si udrželi zaměstnání, během velké hospodářské krize rostlo. Ti, kdo ztratili práci a zůstali nezaměstnaní, naopak v drtivé většině případů trpěli nejvíce.

Za druhé se opětovné začleňování nezaměstnaných byť i do hladce fungující tržní ekonomiky ukázalo jako velmi obtížné. Kolik zaměstnavatelů by koneckonců dalo přednost čerstvému absolventovi vstupujícímu na trh práce před člověkem, který je léta bez zaměstnání? Již samotný fakt, že ekonomika krátce předtím prošla obdobím masové nezaměstnanosti, komplikoval zotavení na takovou úroveň růstu a zaměstnanosti, jaké bývá často dosaženo přirozeným způsobem.

Devalvované směnné kurzy, mírné schodky státního rozpočtu i prosté plynutí času, to vše se ukázalo jako stejně neúčinné recepty. Vysoce centralizované trhy práce se silnou pozicí odborů, jako byl ten australský, si v boji s dlouhodobou nezaměstnaností vedly stejně špatně jako decentralizované a neregulované trhy práce, jaký existoval například ve Spojených státech. Fašistická řešení italského střihu byla rovněž neúspěšná, pokud je tak jako v Německu nedoprovázelo rychlé přezbrojování.

Nakonec to byl v USA až příchod druhé světové války a s ním spojená poptávka po vojenských produktech, co vedlo zaměstnavatele v soukromém sektoru k najímání dlouhodobě nezaměstnaných za mzdy, které tito lidé akceptovali. Ani dnes však ekonomové nemohou poskytnout jednoznačné vysvětlení, proč soukromý sektor nedokázal během téměř deseti let od zimy 1933 až po plnou válečnou mobilizaci najít cesty, jak zaměstnat dlouhodobě nezaměstnané. Rozsah trvalé nezaměstnanosti navzdory odlišným strukturám trhu práce a národních institucí naznačuje, že teorie poukazující na jediné zásadní selhání by se měly brát s rezervou.

Dlouhodobě nezaměstnaní lidé během velké hospodářské krize zpočátku dychtivě a přičinlivě hledali alternativní zdroje práce. Když se však ani zhruba po šesti měsících nedokázali znovu úspěšně zařadit do pracovního procesu, začali být odrazení a zdeptaní. Po 12 měsících setrvalé nezaměstnanosti typický nezaměstnaný dělník stále hledal práci, ale už jen povrchně, bez velkých nadějí. A po dvou letech nezaměstnanosti už tento dělník, který správně předpokládal, že v každé frontě na práci stojí až úplně na konci, ztratil veškerou naději a z různých praktických důvodů opustil trh práce.

Takové bylo schéma dlouhodobé nezaměstnanosti během velké hospodářské krize. Stejné schéma dlouhodobé nezaměstnanosti platilo i v západní Evropě na konci 80. let. A za rok nebo za dva se toto schéma znovu zopakuje i u dlouhodobě nezaměstnaných v severoatlantickém regionu.

Už čtyři roky tvrdím, že naše problémy s hospodářským cyklem volají po agresivnější expanzivní měnové a fiskální politice a že by se naše největší problémy v případě uskutečňování této politiky rychle rozplynuly. To stále platí. Pokud však nedojde k náhlému a nečekanému přerušení současných trendů, bude za dva roky tato pravda platit o něco méně.

Vzhledem k současnému vývoji se zdá nejpravděpodobnější, že ode dneška za dva roky nebudou hlavními slabinami severoatlantického trhu práce tržní selhání na poptávkové straně, která bude možné snadno napravit agresivnější politikou zaměřenou na povzbuzení ekonomické aktivity a zaměstnanosti. Spíše půjde o strukturální selhání tržní participace, na něž neexistuje přímočará a snadno aplikovatelná léčba.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.