Rozsáhlé hongkongské demonstrace z minulého měsíce, kdy do ulic vyslo přes půl milionu obyvatel, aby protestovali proti vládě nejvyssího představitele Tunga Ťien-chua, jsou dosud cítit ve vzduchu. Vselidová opozice - spojující pracovníky investičních bank, pouliční prodavače, státní úředníky mimo službu, umělce a dalsí - jestě nikdy v hongkongských dějinách nebyla takto hlasitá. Čínstí komunističtí vládci jsou na vážkách, jak reagovat.

Jedním z cílů demonstrantů bylo vyjádřit svou touhu zvolit si budoucí hongkongské vedení prostřednictvím vseobecných voleb. Dnes si nejvyssího představitele Hongkongu vybírá 800 volitelů, které jmenuje vláda pevninské Číny, a ti větsinou zastupují velkopodniky.

Nepopularita neschopného a úlisného vrchního představitele Hongkongu, jehož Čína zvolila do druhého pětiletého období, které skončí až v roce 2007, je příčinou hlubokého dilematu komunistických vůdců země. Před červencovými protesty doufali, že Hongkong bude představovat natolik přitažlivý příklad ztělesnění myslenky ,,Jedna země, dva systémy``, že se Tchaj-wan nechá zlákat a přijme svrchovanost pekingské vlády. Teď tchajwanstí lídři na Hongkong poukazují jako na neúspěsný model chybné koncepce.

Tungova snaha podlézavě předem plnit skutečná i domnělá přání čínských předáků odhalila vrozenou vadu politického útvaru spojujícího liberální společnost s diktaturou. Kvůli této vadě selhává samo srdce představy ,,Jedna země, dva systémy``, totiž myslenka, že v zemi, jejíž vrchní vedení nevěří ve vládu se souhlasem větsiny, může existovat nefalsovaná autonomie.

Čínstí komunističtí vládci se ocitli v nesnázích. Jestliže budou Tunga bezpodmínečně podporovat po celý zbytek jeho funkčního období, můžou se těsit na neúspěch své dlouhodobé strategie pohlcení Tchaj-wanu, neboť alternativou mírového znovusjednocení s Tchaj-wanem je nátlak.

Uchýlení se k nátlaku ovsem nutně zvýsí pravděpodobnost vojenského střetu s USA, ochráncem Tchaj-wanu. V tomto kontextu je důvodem k obavám prudký nárůst vojenského potenciálu čínských raket krátkého až středního doletu, neboť takové rakety jsou zásadní hrozbou právě pro Tchaj-wan. ,,Výroční zpráva o vojenském potenciálu Čínské lidové republiky`` ministerstva obrany USA to nedávno vyjádřila takto: ,,Primární hnací silou čínské vojenské modernizace je domnělá potřeba Pekingu mít připravené přesvědčivé vojenské možnosti pro potenciální konflikt v Tchajwanském průlivu.``

Takto děsivý scénář sice v případě Hongkongu není pravděpodobný, postupující hnisání jeho životního elánu ovsem ano. Jestliže se totiž Čína jasně nezaváže povolit do roku 2007 vseobecné volby a frustrace běžných hongkongských obyvatel se začnou podebírat, bude přichystáno na mnohem vážnějsí výbuch sociálních a politických nepokojů.

Frustrující pocity marnosti se síří. Nezaměstnanost v současnosti činí 9%, což před předáním v roce 1997, kdy Tung i Čína přislíbili, že se Hongkongu pod čínskou svrchovaností povede jestě lépe než pod britskou nadvládou, nebylo myslitelné. Mnozí pozorovatelé jsou přesvědčeni, že ve skutečnosti je míra nezaměstnanosti v Hongkongu jestě mnohem vyssí, a obávají se, že její trend není povzbudivý.

Čínstí lídři a jejich nastrčení posluhovači v Hongkongu si možná stále myslí, že se Tungova obliba obnoví, jakmile dojde k oživení hospodářství. Utěsují se proto představou, že požadavky demokratizace jsou odrazem hospodářských nesnází Hongkongu a ničeho jiného.

Avsak sest let rozvratného a pohrdavě povýseného vládnutí Tungova kabinetu, jehož nejoblíbenějsím způsobem správy moci je stavět jednu skupinu proti jiné, dává najevo, že hongkongské problémy jsou mnohem hlubsí. Hongkong je v současnosti ostře rozdělenou společností, neustále se v diskusích vracející k dobám, kdy čínstí komunisté pravidelně třídili své vlastní obyvatele na ,,lid`` a ,,nepřátele státu``.

Větsina lidí v Hongkongu si dnes uvědomuje, že stagnující ekonomika není jen záležitostí chybné hospodářské politiky. Pramení také z hluboce pomýlených politických struktur. V oligarchické ekonomice, jakou je v současnosti Hongkong, jsou jak ztráty způsobené stagnací, tak plody růstu rozloženy hrubě nespravedlivě. Mají-li mít lidé dostatek důvěry, že se hospodářství v budoucnu zotaví, musí se tato cynická struktura změnit.

Pokud ovsem vládci Číny vyslysí přání sedmi milionů hongkongských občanů a udělí jim právo zvolit si své vlastní předáky prostřednictvím přímé volby, budou se muset smířit s vyhlídkami na to, že stejné právo bude požadovat 1,3 miliard obyvatel Číny. Možná že k tomu dojde. Politický režim je ale skutečně v nebezpečí jedině tehdy, když jeho čelní představitelé neustále spatně vládnou.

Demokracie jsou stabilní, protože umožňují ukončit spatné vládnutí prostřednictvím pravidelně plánovaných voleb. Stabilita je velkým cílem čínských komunistických vládců, a proto jsou-li dostatečně rozumní, měli by Hongkongu umožnit, aby jim ukázal cestu k režimu, v němž si Číňané budou vládnout demokraticky, mírově a hospodářsky úspěsně. Tchaj-wan už tak učinil. Hongkong, fyzicky svázaný s pevninou, představuje pro čínský lid mnohem důvěrnějsí příklad, jemuž mohou věnovat pozornost a jednou jej následovat.

Pokud je ale jediným cílem komunistů udržení monopolu moci, a to jak v Hongkongu, tak v Číně, pak může infekce, která se usadila v hongkongském politickém zřízení a jeho hospodářství, proniknout i na pevninu. Čína by pak mohla litovat, že o Tungovi Ťien-chuovi vůbec kdy slysela. Možná by si pak dokonce přála, aby nikdy nebyla dosáhla navrácení Hongkongu.