Co spojuje jaderné ambice Íránu s popíráním holocaustu?

Íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád se stejnou vervou brání právo své země rozvíjet své jaderné možnosti (třebaže popírá, že jeho země usiluje o získání jaderných zbraní) a zpochybňuje desítky let výzkumu holocaustu. Jak máme posuzovat Ahmadínedžádovo popírání, že Írán hodlá vyvíjet jaderné zbraně, ve světle popírání holocaustu? Novináři se ptají, ale Ahmadínedžád jim neodpoví. Jeho argumentem je, že Írán jaderné zbraně nechce a že by je nepoužil k zopakování zločinu, který se nestal.

Někteří lidé na Západě, třebaže lamentují nad Ahmadínedžádovou necitlivostí, se usilovně snaží snižovat význam jeho popírání holocaustu coby horlení pomýleného fanatika (jako by pomýlený fanatismus byl u prezidenta země náhodnou vlastností). To je míjení podstaty věci. Popírání holocaustu není argumentem ohledně minulosti. Je to argument ohledně budoucnosti.

Smyslem popírání holocaustu je odstranit tabu, které se dnes k původnímu zločinu váže. Pro popírače není problém to, že k holocaustu došlo, ale to, že jej většina lidí považuje za něco špatného. Právě proto se Osvětim odmítá jako „detail dějin,“ ve výmluvném výroku francouzského politika Jeana-Marieho Le Pena.

O co popírači holocaustu usilují především je zničení názoru, že by nacistické zločiny měly mít vliv na současné mezinárodní vztahy či na globální pojmy mravnosti. Ahmadínedžád na to opakovaně upozorňoval v rozhovorech se západními médii a v dlouhých dopisech americkému prezidentovi Georgi W. Bushovi a německé kancléřce Angele Merkelové. Dokonce udělal i propočty: skutečně od konce holocaustu uplynulo už šedesát let, pětinásobek délky éry nacistické vlády v Německu. Je tedy na čase, napsal Merkelové, abychom „stín druhé světové války zaplašili“.

Nijak nepřekvapí, že má na mysli Izrael. Ahmadínedžáda ovšem jeho posedlost Izraelem zaslepuje, takže nedokáže pochopit, co se vlastně napříč Evropou během druhé světové války dělo – a také to, že současná Evropa byla během šesti desítek let od té doby budována jako reakce na tuto dějinnou katastrofu. Ve svém listu Merkelové se obrací na lídra země, již nacistická vláda zdecimovala – miliony mrtvých, celá společnost i ekonomika v troskách.

Kdyby Merkelová bývala politicky činná za nacistických dob, dostala by se do koncentračního tábora. Přesto ji Ahmadínedžád, s odkazem na evropskou reakci na holocaust, vybízí, aby si představila, „jaké postavení mohly některé evropské země mít a jakou globální roli mohly hrát, kdyby tu nebylo tohoto šedesát let trvajícího zneužívání.“

Nezdá se, že by se Německu v oněch 60 letech dařilo příliš špatně, ale zamysleme se nad podstatou tohoto „zneužívání“: jde o úsilí dát trvalé politické vyjádření morálním principům dobra a zla, které se nacisté pokusili obrátit naruby.

Jako politika se holocaust na popírání zakládal – na fyzickém popírání veškerých legitimních náboženských, rasových i politických odlišností v nacistickém Německu. Prostředkem tohoto popírání byla likvidace problematických součástí populace – a Židé tu měli přední místo – při nemilosrdném pokusu o společenskou čistku. Záměr zločinu byl tak ctižádostivý a jeho rozsah tak obrovský, že k jeho popisu bylo zavedeno nové slovo – genocida.

Moderní média také sehrála svou úlohu, když vysílala obrázky táborů smrti, které se okamžitě staly symbolem hloubky nacistické zkaženosti. Trvalým dopadem holocaustu, zkoumaným ve stovkách knih a filmů, bylo vylíčení nacismu jako nejzazšího projevu zla. Popírat holocaust v tomto kontextu znamená odmítat jeho moderní spojitost se zlem a naznačovat, že to, k čemu během holocaustu došlo, by mohlo za jiného mravního řádu vyhovět.

Ahmadínedžád tvrdí, že v Evropě udržuje vzpomínku na holocaust při životě vnější tlak, nikoliv skutečná historická zkušenost totální války. Nedokáže pochopit, že vzpomínka na Osvětim je rovněž vzpomínkou na bitvu o Británii, bombardování Drážďan, okupaci Paříže a varšavské povstání. Osvětim nevisela ve vzduchoprázdnu. Byla nejzazším extrémem katastrofy, která zahrnovala všechny tyto události.

Jestliže k holocaustu nedošlo nebo nemá žádný význam, jak potom máme rozumět zbytku moderních evropských dějin? Kdyby se neodehrály žádné zločiny, nacisté by nebyli zločinci.

Ahmadínedžád cítí moc, která kyne z přepisování historie. Rád Západ popichuje dějinami, které popírá. Rozumí pokušení zla, vábení zapomnětlivosti. V prvé řadě je to praktický muž. Pro Ahmadínedžáda není nijak výhodné, když si Evropa udržuje smysl pro historii, který jí dává úplně jiný úhel pohledu, než má Írán.

Ahmadínedžádův záměr je prostý: najít slabá místa v řetězu, který spojuje Evropu s její minulostí a skrze její minulost s Izraelem a USA. Evropské možnosti jsou také jasné: buď přijme rozhřešení za svou minulost od prezidenta Íránu, nebo se rozhodne, zda je norma pravdivosti, kterou uplatňuje na dějiny, stejná jako ta, již uplatňuje na jaderné zbraně.