WASHINGTON, DC – Když Richard Nixon a Henry Kissinger pootevřeli v letech 1971 a 1972 Ameriku Číně, byl to historický průlom. Méně proslul neméně významný další zásadní krok, jejž přesně před 30 lety podnikl Jimmy Carter, když mezi Čínou a Spojenými státy navázal úplné diplomatické vztahy. Bez tohoto počinu, oznámeného 15. prosince 1978, by se vztahy USA-Čína nemohly rozvinout za úroveň úzkého styku na nejvyšší úrovni s omezenou agendou.

Když v roce 1977 odešli z úřadu prezident Gerald Ford a Kissinger, zanechali po sobě neúplný, a tedy nestabilní vztah s Čínou. USA stále pod názvem Čínská republika uznávaly Tchaj-wan jako legitimní a jedinou čínskou vládu. Od roku 1972 Amerika i Čína provozovaly v hlavním městě toho druhého malou „styčnou kancelář“, bez úředního uznání. Oficiální styky byly velice omezené a roční bilaterální obchod nedosahoval ani miliardy dolarů. (Dnes činí ohromujících 387 miliard dolarů.)

Carter se ujímal úřadu s nadějí, že vztahy s Čínou normalizuje. Znamenalo to přenést americké oficiální uznání z Tchaj-wanu na pevninu. To někteří lidé považovali za prosté uznání reality, ale ve skutečnosti se jednalo o závažný krok vyžadující diplomatický um a politickou odvahu.

Bylo zapotřebí najít způsob, jak uznat Čínu a přitom nadále jednat s vládou na Tchaj-wanu, aniž bychom připouštěli její nárok na reprezentaci Číny; ještě důležitější ovšem bylo, že si USA musely zachovat právo vyvážet na Tchaj-wan zbraně. Z politického hlediska tu byla proslulá tchajwanská lobby, jedna z nejmocnějších v USA, jíž stále vévodilo konzervativní křídlo americké politiky.

Vedena americkým „panem Konzervativcem“, senátorem Barry Goldwaterem, a předním uchazečem o republikánskou nominaci do voleb roku 1980, Ronaldem Reaganem, tchajwanská lobby všemi způsoby bojovala proti normalizaci vztahů. (Goldwater pohnal vládu USA před Nejvyšší soud, aby Carterovo konání napadl, ale neuspěl; Reagan během prezidentské kampaně roku 1980 přislíbil, že normalizaci zčásti zvrátí, leč jakmile byl zvolen, tento přístup opustil.)

Sága se odvíjela během prvních dvou let Carterovy vlády, zcela mimo zraky veřejnosti, kromě dvou významných cest do Číny, z nichž jednu podnikl ministr zahraničí Cyrus Vance a druhou poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski. Nám, kdo jsme se na tomto procesu podíleli (já jsem byl tehdy náměstkem ministra zahraničí pro východoasijské a tichomořské záležitosti), se kupodivu podařilo udržet intenzivní vyjednávání zcela v utajení.

Číňané požadovali naprosté přerušení všech oficiálních vazeb mezi Tchaj-wanem a USA. Věděli jsme, že takový postup by vyvolal ohromnou nevoli na domácí scéně, a hledali jsme recept na zachování oficiálních styků a zbrojních obchodů s Tchaj-wanem i poté, co revokujeme jeho oficiální uznání a vypovíme vzájemnou bezpečnostní úmluvu ratifikovanou za Eisenhowerova.

V americkém ani mezinárodním právu neexistoval precedent. Po poradě s bývalým Eisenhowerovým ministrem spravedlnosti Herbertem Brownellem právníci ministerstva zahraničí vypracovali Zákon o vztazích s Tchaj-wanem, v amerických dějinách naprosto ojedinělý, který vládě USA umožňoval s Tchaj-wanem obchodovat, včetně prodeje zbraní, aniž by jej oficiálně uznávala.

Když jsme však Číňanům vysvětlili, proč je to nezbytné k tomu, abychom je mohli uznat, vzpírali se. Chtěli obchod a další výhody uznání, což by prospělo oběma státům v oněch dobách studené války, kdy Čína byla urputně nepřátelská vůči Sovětskému svazu, s nímž jen několik let předtím téměř vstoupila do války. Tchaj-wan však zůstával obrovskou, zdánlivě nepřekonatelnou překážkou.

Průlom přišel ke konci roku 1978. Carter jej pečlivě plánoval tak, aby následoval po kongresových volbách v půli jeho funkčního období. Nejdůležitějším faktorem tohoto úspěchu byl zřejmě nástup Tenga Siao-pchinga na pozici nového nejvyššího vůdce Číny. (Mao zemřel v roce 1976.)

Teng, jenž byl během šílenství Kulturní revoluce přinucen nosit posměšnou čepici a sám se veřejně ostouzet, zažil vůbec neúžasnější návrat na scénu, jaký si jen lze představit. Na podzim roku 1978 měl konečně dostatek moci na to, aby uzavřel dohodu s USA: Čína sice nebude „souhlasit“ s americkými zbrojními či jinými styky s Tchaj-wanem, ale s normalizací bude tak jako tak pokračovat. Šlo o klasickou ukázku čínského stylu vyjednávání: neústupný v principu, pružný v podrobnostech.

Hodně tady vynechávám – šlo o velmi komplikované vyjednávání –, ale v zásadě to tak bylo. V lednu 1979 Teng podnikl svou historickou cestu do USA, která začala soukromou večeří u Brzezinskiho doma a vyvrcholila státní večeří, o niž byl během Carterových let největší zájem. (Byla pozoruhodná i tím, že to bylo poprvé, co Richard Nixon od své rezignace zavítal do Washingtonu. Seděl jsem s Nixonem u stolu a uchovávám menu, které tehdy večer všichni podepsali.)

U Brzezinskiho doma Teng hovořil o svých snech o nové Číně, jíž věděl, že se nedožije. Věřil, že Čína ztracené roky, během nichž ji svět ignoroval, mohutným skokem dožene, ale jedině s americkou podporou. Byl připraven spolupracovat na zadržování Sovětského svazu, ba dokonce souhlasil s instalací tajných odposlouchávacích stanic amerických výzvědných služeb podél čínských hranic, které by sledovaly sovětské rakety.

Teng správně předvídal rozsáhlé studentské výměny, přenos moderní techniky i obchod. Jasnozřivěji než kterýkoli americký představitel tušil, co americké otevření se Číně probudí. Leč ani Teng si nedokázal plně představit, k čemu ono oznámení z 15. prosince 1978 povede – k ničemu menšímu než k rozvoji nejdůležitějšího bilaterálního vztahu v současném světě.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč