Belgie a Nizozemsko, dvě zakládající členské země Evropské unie, jsou čím dál silněji názorově rozdělené ohledně toho, co tento projekt v současnosti znamená. Ohniskem sporu je dnes Reformní smlouva EU, ale jeho kořeny jsou hlubší. V jednu chvíli se rozmíška podle zpráv v tisku vyhrotila natolik, že musel zakročit francouzský prezident Nicolas Sarkozy.

Evropa si šarvátku mezi těmito dvěma zakládajícími členskými státy nemůže dovolit, takže je načase dát emoce stranou a nad odlišnými názory na budoucí směřování evropské integrace se zamyslet. Jako bývalý nizozemský státní tajemník pro evropské záležitosti a koordinátor Beneluxu jsem přesvědčen, že Nizozemsko a Belgie mohou opět hrát vzájemně se doplňující role.

Tyto země už od samého počátku představovaly odlišné aspekty evropské identity: Belgie jako průmyslová, kontinentálně orientovaná, dvojjazyčná země a zprostředkovatel ve vztahu k jižní Evropě a Nizozemsko jako země se silou zemědělskou a obchodní tradicí a anglosaskou a atlantickou orientací.

Z těchto dvou zemí má Belgie sklon nekritičtěji podporovat EU. Průzkumy ukazují, že další integraci si přeje víc než 80% Belgičanů, zatímco zhruba 50% Nizozemců se označuje za euroskeptiky. Cení si Unie kvůli jejím ekonomickým přínosům, ale jsou ostražití vůči její politice.

Belgicko-nizozemská spolupráce celá léta Evropě významně pomáhala posouvat se vpřed. Smlouva o Hospodářské unii Beneluxu z roku 1944 byla pro evropskou šestku prvním zkušebním terénem a společné Memorandum Beneluxu, které vytvořil a v Mesině roku 1955 představil prozíravý J. W. Beyen, se zase stalo podnětem k vytvoření společného trhu. Jednalo se skutečně o základ, na kterém belgický ministr zahraničí Paul-Henri Spaak a jeho kolegové pracovali, když chystali scénu pro Římskou smlouvu a Evropské hospodářské společenství.

Spaakův výbor vyvinul systém, který vyvažoval hlasovací práva států rozdílných velikostí. Je zřejmé, že systém jednoho hlasu na členský stát by znamenal dominanci menších evropských států. Naopak systém založený na počtu obyvatel by až příliš stranil velkým státům.

Rovnováhy bylo zčásti dosaženo systémem vážení hlasů v Radě ministrů, kde padne většina rozhodnutí. Při každém rozšíření Unie byl tento rozhodovací systém z velké části zachován.

Vyváženost mezi hlasovacími právy malých a velkých členských států byla dále zajištěna přenesením výhradní pravomoci navrhovat normy na Komisi, která vyjadřuje společné zájmy Společenství. Tato pravomoc byla posílena požadavkem na jednomyslnost mezi členskými státy, mají-li Komisi přehlasovat, což je opatření, které posílilo malé státy oproti těm velkým.

Belgie a Nizozemsko měly obě jako otevřené ekonomiky zájem na rozvoji vnitřního trhu, avšak lišily se v metodách. Belgie se držela převážně francouzské monetaristické školy, zatímco Nizozemsko se shodovalo s Německem na upřednostňování hospodářské konvergence před závazkem k měnové paritě. Jakmile prezident Valéry Giscard d’Estaing a federální kancléř Helmut Schmidt přednesli společný francouzsko-německý návrh Hospodářské a měnové unie (HMU), Belgie a Nizozemsko ve shodě pracovaly na dosažení společného cíle. Společně s Lucemburskem byly významným činitelem vytvoření HMU.

V roce 1991, kdy Nizozemsko zastávalo evropské předsednictví, Belgie podpořila jeho dalekosáhlý návrh smlouvy o Evropské unii. Nizozemci navrhli přenesení veškerého evropského rozhodování – o hospodářství, zahraniční politice i vnitřních věcech – do jediného rámce. Návrh se ukázal jako přílišný skok a do nizozemských dějin později vešel jako „černé pondělí,“ podle dne, kdy tehdejší ministr zahraničí Hans Van den Broek čelil téměř jednohlasné opozici v Radě ministrů. Belgie však byla jedním z těch členských států, které Nizozemce v tomto odvážném počinu podpořily.

Občas ale Belgičané a Nizozemci tak docela nespolupracovali. Když došlo na hlasovací práva v Evropském parlamentu a v Radě, Nizozemci se v Amsterdamu roku 1991 zarputile rvali o jeden hlas navíc a v Nice roku 2000 o další. To sice snad uspokojilo nacionalistické city v Nizozemsku, neboť země je 1,5násobkem velikosti Belgie, ale v Belgii to nemělo dobrou odezvu. Země se ocitly v protichůdných táborech také ve věci války v Iráku a samozřejmě ohledně přístupů k další politické integraci.

Současný zdrženlivý postoj Nizozemska k další politické integraci není v jeho širším zájmu. Belgie ale mohla projevit větší pochopení pro nizozemské stanovisko, když v polovině roku 2005 nizozemští voliči v referendu rázně odmítli navrhovanou Evropskou ústavu.

Je zapotřebí, aby Belgie a Nizozemsko oživily své kooperační úsilí v rámci Beneluxu. Ekonomika Beneluxu je v EU čtvrtá největší. Belgie bude příští dva roky působit v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů a naznačila, že chce svému mandátu dát evropský rozměr. Nadcházející období by se tedy v obou zemích mohlo využít k přezkumu tradičních postojů a reflexi toho, jak může evropská politika nejlépe posloužit společným zájmům.

Nizozemsko se tradičně považuje za nejmenší z velkých členských států EU. Ostatní jej ale obvykle mají za největší z malých. Přijetí tohoto náhledu by mohlo zdravě ovlivnit chování země v EU. Ostatně u tří největších států EU – Německa, Británie a Francie – lze očekávat, že budou usilovat o vzájemné dohody nad budoucí podobou Unie, takže společným cílem zemí Beneluxu by mělo být ovlivňovat jejich činy a zajistit, aby jejich smýšlení bylo přijatelné pro celé společenství.