V půli července se sesli vážení a skvělí ministři financí Evropské měnové unie (EMU), aby zvážili hospodářskou situaci eurozóny. Přemítali nad nejnovějsími ekonomickými prognózami, které odhadují letosní roční růst HDP v eurozóně na žalostně chudokrevných 0,7%. Poté se bez výjimky jako jeden muž rozhodli, že by jejich ekonomiky měly strpět jestě víc téhož, ne-li horsího.

Znovu zopakovali svou věrnost Paktu stability a růstu, jenž od zemí eurozóny vyžaduje, aby zvysovaly daně a skrtaly výdaje, čímž ministři jestě zvýsili tlak, který strhává jejich ekonomiky do hlubin. Pakt už sráží Německo do recese, zatímco italská vláda má plné ruce práce, aby dostatečně rychle pozměnila své odhady růstu a udržela krok s klesajícím výstupem. Nic z toho ale očividně úředníkům nedostačuje jako důvod, aby přehodnotili své priority.

Někteří evropstí ministři financí stále vnímají Pakt stability jako ,,základní kámen`` EMU. Jiní hovoří o nutnosti dodržovat ,,pravidla hry``. Jestě jiní říkají, že ačkoliv je nezpochybnitelně nutné obnovit hospodářský růst, musí k zotavení dojít ,,v duchu Paktu``.

Z amerického břehu Atlantiku se veskerá taková odůvodnění jeví jako naprosto bizarní.

Americká vláda se naposledy snažila zajistit vyrovnaný rozpočet tváří v tvář recesi před sedmdesáti lety, během prezidentského období Herberta Hoovera na počátku hospodářské krize. Od té doby panoval v USA siroký konsenzus, že cyklické hospodářské potíže vyžadují využití rozpočtových schodků, které ulehčí strádání, stimulují agregátní poptávku a uspísí oživení.

Ekonomové tyto cyklické fiskální vzpruhy označují jako ,,automatické stabilizátory``. Když se sníží soukromé příjmy, sníží se i příjmy veřejné. Snížení daňového zatížení může zvýsit čistý výnos. Jestě důležitějsí ovsem je, že jakmile se sníží soukromé příjmy, rostou vládní výdaje na sociální péči, což vyvolá oživení poptávky, výstupu, investic a zaměstnanosti. Snížení daní a zvýsení výdajů zajisté zvětsuje rozpočtový deficit, ovsem zdravým a užitečným způsobem.

Na americkém břehu Atlantiku se užitečnost těchto automatických fiskálních stabilizátorů nezpochybňuje. Naopak, jakmile hrozí recese, politická diskuse se točí kolem toho, zda není potřeba je skrze diskreční fiskální politiku posílit dalsími stimuly. Nikdo neuvažuje nad tím, jak dále strhávat ekonomiku do hlubin prostřednictvím zvysování daňových sazeb a seskrtávání výdajů. Demokraté ani Republikáni nemají zájem zastavit hospodářskou činnost. Tady nejde o stranickou záležitost.

Nejedná se ani o věc fiskální disciplíny. Kdykoli se objevily návrhy na nějaký dodatek k Ústavě USA, který by požadoval vyrovnaný rozpočet, navrhovatelé obvykle zapracovávali výjimky nejen pro případ války, ale i pro případ recese.

Původ Paktu stability a růstu známe. Severoevropské země - obzvlástě Německo a Nizozemsko - se pysnily tím, že tradičně udržují umírněný poměr mezi zadlužením a HDP a relativně nízké úrokové sazby. Tyto státy viděly, že jihoevropské země - největsí obavy vzbuzovala Itálie a Řecko - mají kvůli své očividné toleranci k inflaci tradičně vysoký poměr mezi zadlužením a HDP a relativně vysoké nominální úrokové sazby.

Severoevropské země se obávaly, že by deficitní výdaje jižních zemí mohly nakonec vytvořit tlak na částečnou monetarizaci jejich dluhů skrze inflaci eura - či přesněji řečeno, jejich lídři měli strach, že by se investoři právě kvůli takovým obavám dožadovali vyssích úrokových sazeb. Pakt stability a růstu měl držet na nízké úrovni veřejné zadlužení v jižní Evropě a přesvědčit investory, že nikdy nedojde k tomu, aby státní dluhy vyrostly tak vysoko, že by byly příčinou vážných inflačních tlaků. Cílem bylo udržet na nízké úrovni úrokové sazby.

Když se ale dnes podíváme na potíže eurozóny, riziko vysokých dlouhodobých nominálních úrokových sazeb vůbec nefiguruje v první desítce obav investorů. Přinejmensím se investoři jednoznačně neobávají toho, že by vysoké zadlužení vedlo vlády k podněcování inflace tím, že by tiskly více peněz. Problémy EU tkví ve stagnujícím výstupu, vysoké strukturální nezaměstnanosti, slabém růstu produktivity, marnotratné a nespravedlivé Společné zemědělské politice (CAP) a nadcházejících strukturálních změnách samotné EU, které plynou z jejího rozsíření.

Z jednoho pohledu je dobře, že mají ministři financí zemí EU plno elánu držet v dlouhodobém výhledu své státní dluhy na nízké úrovni: je to znamení, že nebudou bezstarostně odhozena vítězství nad inflací, vybojovaná v 70. letech.

Posedlost minulostí je ovsem nebezpečná. Neexistuje žádná jistějsí cesta do ekonomické katastrofy než dát si historické klapky na oči. Jak by mohl potvrdit Herbert Hoover, když se zahledíme pouze na hospodářské problémy minulé generace, riskujeme, že si nepovsimneme toho, co nám leží přímo před očima.