Pohybujete se v davu, když vtom uslyšíte své jméno. Otočíte se a hledáte volajícího. Nikdo se však s vámi nestřetne pohledem. Dovtípíte se tedy, že hlas, který jste slyšel či slyšela, musel mít původ ve vaší mysli.

Takový vpád do tajuplna je tak běžný, že sluchové halucinace či ,,slyšení hlasů" někdy zažije většina lidí. Tento stav postihuje 70% pacientů se schizofrenií a 15% pacientů s poruchami nálady, jako jsou mánie nebo deprese. Tyto osoby neslyší pouze své jméno, ale jejich ,,hlasy" vytvářejí celé útržky řeči, často vulgární nebo pohrdlivé (,,Jsi vypasená coura," ,,Jdi k čertu."), případně průběžně komentují nejintimnější myšlenky dotyčného člověka.

Přesvědčivá aura reality u těchto prožitků často vyvolává úzkost a působí rozvratně na myšlení i chování. Zvuk hlasu někdy patří rodinnému příslušníkovi nebo člověku z minulosti, případně se nepodobá žádné známé osobě, ale nese zřetelné a okamžitě rozpoznatelné rysy (například hluboký bručivý hlas). Často se ve vnímanou řeč mění i určité vnější zvuky, jako je vrnění ventilátorů nebo šum tekoucí vody.

Jedna pacientka uvedla, že se tyto opakované hlasy podobají ,,neustálému stavu duševního znásilňování". V nejhorších případech přikazují hlasy posluchači, aby páchal destruktivní činy, jako jsou sebevražda nebo přepadení. Slyšení hlasů však nemusí být nutně příznakem duševní choroby, a proto je pro pochopení schizofrenie a příbuzných poruch klíčové porozumět mechanice sluchových halucinací.

Například k příležitostnému iluzornímu zaslechnutí vlastního jména v davu dochází proto, že takový hlasový projev je pro každého člověka mimořádně důležitý. Náš mozek je uzpůsoben tak, aby podobné události registroval; ve vzácných případech se tedy mozek dopustí chyby a přetvoří i nesouvisející zvuky (například nezřetelnou rozpravu lidí) ve falešný dojem zaslechnutí vlastního jména.

Rovněž je známo, že k halucinatornímu slyšení hlasů dochází ve stavu náboženské či kreativní inspirace. Johanka z Arku tvrdila, že slyšela hlasy svatých, kteří ji nabádali, aby osvobodila svou zemi od Angličanů. Rainer Maria Rilke zase slyšel hlas ,,strašlivého anděla" uprostřed zvuku burácejícího moře poté, co strávil dva měsíce o samotě na zámku. Tato zkušenost jej přiměla ke složení svých Elegií z Duina .

Jak můžeme porozumět rozdílům mezi inspirovaným hlasem, ojedinělým případem zaslechnutí vlastního jména a hlasy, které slyší duševně nemocní? Jednou z odpovědí je skutečnost, že ,,nepatologické" hlasy se ozývají jen zřídka či případně pouze jednou. U osob s duševní chorobou je tomu jinak. Bez patřičné léčby se u nich tento zážitek neúprosně objevuje znovu a znovu.

Výzkumy mozku odhalily, že během výše uvedených halucinací se aktivují určité části spánkového laloku. Náš výzkum na univerzitě v Yale - podobně jako studie provedené na Institutu psychiatrie v Londýně - rovněž odhalil, že během produkce ,,vnitřní řeči" či verbální myšlenky se aktivuje část mozku známá jako Brocova oblast.

Podle jedné teorie vznikají hlasy proto, že Brocova oblast ,,vyhazuje" jazykové výstupy do těch částí mozku, které obvykle přijímají řečové podněty zvenčí. Za účelem ověření této teorie používáme metodu transkraniální magnetické stimulace (TMS), která snižuje vzrušivost částí spánkového laloku a Brocovy oblasti.

Při aplikaci TMS do obou oblastí mozku zatím většina pacientů jeví známky podstatného zlepšení, které trvá od dvou měsíců do více než jednoho roku. Tyto výsledky jsou sice předběžné, ale pokud se jejich platnost potvrdí při rozsáhlejších výzkumech, naznačují možnost alternativní léčby.

Bez vysvětlení prozatím zůstává prvotní příčina těchto abnormálních mozkových aktivací. Zabýváme se třemi navzájem souvisejícími hypotézami. První z nich je založena na studiích, které naznačují, že schizofreničtí pacienti trpí sníženou mozkovou konektivitou. V důsledku toho mohou určité skupiny neuronů, například neurony zodpovědné za tvorbu a vnímání jazyka, začít fungovat autonomně, tedy mimo kontrolu či vliv jiných mozkových systémů. Je to podobné, jako by se smyčcová sekce orchestru náhle rozhodla, že bude hrát vlastní hudbu, a nevšímala si nikoho jiného.

Druhá hypotéza spočívá v tom, že ztráta společenské interakce - jmenovitě lidské konverzace - činí mozek náchylnějším k vytváření konverzací halucinatorních. Jedním z prvních příznaků schizofrenie, který se objevuje dlouho před projevy, jako je slyšení hlasů, totiž často bývá společenská izolace.

Rovněž smyslová deprivace může způsobovat halucinace v oblasti ochuzeného smyslu. Příkladem budiž syndrom Charlese Bonneta, kdy poškození zraku u starších lidí vytváří vidiny lidských postav. Může absence skutečné verbální konverzace mezi lidmi - která je pilířem každodenního lidského intelektu a kreativity - vyvolávat konverzace halucinatorní? Vzpomeňme na extrémní izolaci, jež předcházela znepokojivému hlasu v Rilkeho případě.

Za třetí mohou hrát při vzniku hlasu jistou roli vypjaté emoce. Zvýšená emocionalita každopádně podněcuje mozek k tvorbě informací, jež jsou ve shodě s daným emočním stavem. Špatná nálada například podněcuje tvorbu myšlenek, které jsou samy o sobě skličující. Je tedy možné, že intenzivní emoční stavy mohou z mozku vybírat a možná i samy vyvolávat určitá verbální sdělení, která mají stejný emoční náboj.

Verbální sdělení vyjádřená hlasem jsou často vysoce emotivní. Při nástupu schizofrenie se navíc postižené osoby často nacházejí ve stavu extrémního strachu či radosti. Je tedy možné, že tyto silné emoční stavy zvyšují sklon mozku vytvářet odpovídající verbální ,,sdělení".

To by vysvětlovalo skutečnost, že se tyto hlasy objevují rovněž ve stavu extrémní, ale nahodilé emocionality, kterou vyvolává podnětné myšlení, mánie, deprese nebo požití určitých drog. V takovém případě hlasy po návratu emočního stavu do normálu opět mizejí. Mozek člověka trpícího schizofrenií je naopak náchylný v těchto halucinatorních stavech ,,uvíznout".

Podle naší hypotézy vznikají halucinatorní hlasy na základě různých kombinací těchto tří faktorů - snížené integrace mozku, společenské izolace a vysoké úrovně emocionality. Tento názor se stal středobodem úsilí o porozumění a pomoc duševně nemocným pacientům při utišování jejich myslí.