The Worldly Philosophers
Politika frustrace
Pierre Hassner
|
|
|
|
Co mají právě uzavřené íránské prezidentské volby společného s nedávným francouzským a nizozemským referendem o Evropské ústavní smlouvě? Na povrchu se otázka může jevit absurdně, vzhledem k ohromným rozdílům mezi západními demokraciemi a středovýchodní teokracií. Porovnání výsledků však přináší některé překvapivé – a znepokojující – náhledy.
Nejzřetelnější podobnost tkví v tom, že výsledky všech tří hlasování byly ohromující, zejména pro jejich drtivý charakter. Všechny tři se navíc setkaly s uspokojením amerických neokonzervativců a dalších jestřábů, podle nichž se potvrzují jejich eurofobní a zejména frankofobní instinkty. Neokonzervativce také potěšilo domnění, že v Íránu se snad otevřela cesta ke „změně režimu“, neboť s představitelem tvrdé linie na pozici prezidenta by se americkému a západnímu myšlení mohl převrat a vojenské údery jevit mnohem přijatelněji.
Třetí podobnost se týká silné korelace mezi sociálním a ekonomickým postavením voličů a jejich preferencemi. Čím chudší, hospodářsky nejistější a nevzdělanější volič, tím pravděpodobněji se ve Francii a Holandsku vyjádřil proti navrhované ústavě a v Íránu dal hlas islamistickému kandidátu Mahmúdu Ahmadínedžádovi.
Poslední paralelou je to, že vítězným kampaním ve všech třech hlasováních dodávaly sílu populistické apely namířené proti zavedeným elitám a – méně otevřeně, ale nesporně – proti zahraničnímu vměšování nebo vlivu. Ve všech případech se na mušku dostala elita, která se zaprodala kapitalismu nebo kosmopolitanismu a byla netečná k neutěšené hospodářské situaci obyčejných lidí, stejně jako k jejich identitě a tradicím.
Význam těchto podobností pro budoucnost míru a demokracie není ani zdaleka jasný. Dopady jsou však stěží uklidňující.
Samozřejmě, je dobré, že hlas lidu je vyslyšen. Zdravá politika vyžaduje, aby obyčejní lidé nebyli přehlíženi jako samozřejmost. Pro mezinárodní řád je však nesmírně nebezpečné, jestliže poselství davů vychází z hněvu a zášti, postrádá jakýkoli věrohodný hospodářský program a na první místo klade podezřívavost vůči mezinárodní spolupráci (zejména se Spojenými státy).
Co se opačné krajnosti týče, škodolibou radost amerických neokonzervativců by měla mírnit střízlivá úvaha o amerických zájmech. USA se musí se svými stěžejními přesvědčeními opírat o otevřenou společnost a liberální mezinárodní řád. Pro Ameriku nemůže být dobré, stane-li se liberalismus (v původnímu smyslu politické a ekonomické svobody) v Evropě i na Středním východě nadávkou tak silnou, jak je dnes „liberalismus“ v americkém smyslu pro americkou pravici.
Jakkoli nedokonalý volební proces v Íránu nesporně byl, nikdo – ani tamní unavená a znechucená reformně naladěná opozice – nepochybuje, že 18 milionů lidí volilo, slovy nového prezidenta, proti demokracii a za návrat islámské revoluce. Energická prozápadní, proamerická a protimulláhovská společnost, o niž se americké a evropské naděje opíraly, nesporně existuje, ale především mezi vzdělanými a městskými středními třídami.
Mimo íránská města, abychom parafrázovali Marka Twaina, byly zvěsti o smrti politického islámu pořádně přehnané. Tato majorita nikdy nepovstane na podporu Američany organizovaného převratu či chirurgicky přesných vojenských úderů. Právě naopak, nejpravděpodobnějším výsledkem takového útoku by byla občanská válka a terorismus, jež by zastínily iráckou zkušenost.
Do očí bijící sociální a politickou polarizaci, již tyto troje volby odhalily, lze chápat jako oživení politiky třídního boje a aspirací v komunistickém stylu, ne-li přímo leninské doktríny. Je vskutku pozoruhodné, že komunisté i trockisté zažili ve Francii jisté oživení – nebo alespoň opětovně získali legitimitu – a že to málo, co Ahmadínedžád ze svého programu prozradil, vyzývá ke znárodňování, zejména ropného průmyslu, a k vyvlastnění bohatých.
Dnes už je jasné, že společná evropská vize směřování ke středovým politikům, jako je bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing, ani tvrzení politologů, že vznik širokých středních vrstev vede ke středové, neideologické politice, neplatí v krizových okamžicích, kdy na povrch opět prosakují extremistické tradice.
Jistěže, vítězný prezident Ahmadínedžád připomíná spíš latinskoamerické populisty, například Huga Cháveze nebo Juana Peróna, již mobilizovali „descamisados“ proti bohatým a vyznávali nacionalizaci přírodních zdrojů, než Lenina, ba i než Castra. Na populistických lídrech, již tvrdí, že „vyčistí bahno“ korupce a morálního úpadku ve jménu slušnosti a tradice, je však dnes pozoruhodné právě to, že jejich ideologie se vyskytuje v tolika různých politických odstínech.
Může být rudá nebo zelená, ale také černá nebo hnědá. Může být oděna do náboženského hávu, ať islámského nebo protestantského, ale hlavně musí být fundamentalistická a manichejská. Může proti zlu vystupovat ve jménu Boha, lidí nebo národa. Její kořeny, zdůvodnění a důsledky se mohou obrovsky lišit. Avšak bez ohledu na barvu i šat, připomíná nám cosi, co se v jiných časech a v jiných místech nazývalo fašismus.
Pierre Hassner je ředitelem Centre d’Etudes et de Recherches Internationales v Paříži.
Copyright: Project Syndicate/The Institute for Human Sciences, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Pierre Hassner or return to our home page.
|
|
