Cambridge – Když už i prezident USA začne dávat najevo strach, že by se finanční krize mohla vyvíjet ještě hůř než Velká hospodářská krize 30. let 20. století, je zřejmé, že americká sebedůvěra je otřesená. George Bush není jediný, kdo se obává, že než se situace zlepší, může se ještě hodně zhoršit. Otázku, zda Spojené státy dokážou dát svou ekonomiku někdy vbrzku do pořádku, si začíná klást i narůstající počet zběhlých byznysmenů.

Profesionální prognostici jsou mnohem veselejší, přičemž konsenzuální prognóza amerického růstu v roce 2009 se pohybuje kolem -1,5%, po podobném smrštění ve druhém pololetí roku 2008. To by byla sice bolestivá recese, ale ani zdaleka by se nejednalo o 10-15% propad výstupu, který se obvykle váže k plně rozvinuté depresi. Jistěže, ekonomičtí prognostici byli ve všech nedávných přelomových momentech povětšinou příliš optimističtí, takže veřejnost se před jejich předpověďmi pochopitelně má na pozoru.

Konsenzuální prognózy skutečně stále vyhlížejí příliš optimisticky. S finanční soustavou na přístrojích, pokračujícím sešupem cen domů a rostoucí nezaměstnaností se americká ekonomika zdá být zranitelnější než kdykoli dřív od 70. let, ba snad dokonce od druhé světové války.

Přesto je třeba poznamenat, že negativní růst výstupu po více než dva roky je relativně vzácnou událostí, a to i při dozvucích vážných bankovních krizí. Během poklesu, který se oproti dřívějším katastrofám zdá tak záludně jiný, jsou sice asi historické statistické souvztažnosti chabou útěchou, ale zavrhovat bychom je neměli. Doba, již k zotavení ze své krize 90. let potřebovalo Japonsko, se zdála nekonečná, ale šlo o výjimku – ke krizi došlo, právě když se japonské hospodářství potřebovalo restrukturalizovat, neboť čelilo obrovským výzvám plynoucím ze vzestupu Číny.

Naprostá politická nehybnost, která zavládla během interregna mezi prezidenty Bushem a Obamou, ku prospěchu nebyla. Americká politika se pro finanční firmy změnila v jakési „kolo štěstí“. Jeden den jim přinese bankrot, další den půjčky s nemnoha svazujícími podmínkami. Člověk doufá, že hvězdný ekonomický tým nově zvoleného prezidenta Obamy přinejmenším zavede ucelenou a soudržnou politiku. Už samotná soudržnost by značně povzbudila důvěru.

Mezi základní složky rekonvalescenčního balíčku patří v prvé řadě racionální přístup k opětovnému nastartování finanční soustavy. To znamená oceňování aktiv podle aktuální tržní hodnoty (mark-to-market), restrukturalizaci a rekapitalizaci bank a nový přístup k regulaci, který bude umožňovat kreativitu a přitom lépe chránit veřejnost před šílenstvím, které víc než deset let panovalo. Nezbytná je pomoc v oblasti bydlení, aby se u cen domů zabránilo přestřelení, a dále rozsáhlý makroekonomický stimul, včetně mírně inflační měnové politiky.

Řada lídrů, nejvýznamněji německá kancléřka Angela Merkelová, se dlouhodobějších důsledků agresivního makroekonomického stimulu pochopitelně obává. Toto znepokojení je opodstatněné, obzvlášť s přihlédnutím k rostoucí roli vlády v ekonomice. Člověk však podobně jako v době války doufá, že jde o dočasné účinky. Krom toho, je nicnedělání skutečnou alternativou?

Až do 50. let minulého století byly propady výstupu o 15-20% během jediného roku běžné (pravda, účetnictví národního důchodu bývalo primitivnější). Řada akademických ekonomů říká, že bychom prostě měli zatnout zuby a přestát to jako tehdy. Recese mají významné očistné účinky, které pomáhají usnadnit bolestivou restrukturalizaci.

Dnešní sociální, ekonomické a politické systémy – přinejmenším ve vyspělých zemích – ale mírový propad výstupu o 15-20% během krátké doby přestát nedokážou. Rozsáhlé stimuly a intervence – což je současný postoj Federálního rezervního úřadu USA – jsou nevyhnutelné. Lze jen doufat, že stát dokáže z ekonomiky vycouvat alespoň zpola tak rychle, jak do ní proniká. Nicméně vzdálená možnost, že by stimul a restrukturalizace mohly zabrat, je dalším důvodem k naději, že prohlubující se recese se nezvrtne v plně rozvinutou depresi.

Epicentrem globální finanční krize jsou sice USA, ale nejsou jedinou zemí rozervanou niternými pochybnostmi. Británie, Irsko i Španělsko stojí před finančními krizemi podobného rozsahu. Některé země závislé na vývozech energií, zejména země s problematickými vládními režimy, například Rusko a Venezuela, zažívají ještě horší propady. I kdysi nezranitelná Čína musí uvažovat o snížení svého tempa růstu o polovinu. Evropa a Japonsko se do tak svízelné situace jako USA nedostaly. I tyto regiony nicméně zabředly do recese. Globální hospodářství je v pěkné kaši.

Tak jako optimisté byli během konjunktury příliš rozjaření, krajní pesimisté zase zacházejí příliš daleko, když předpovídají, že deprese je za rohem. Rok 2009 bude krušný. Avšak nedojde-li k rozsáhlému požáru, máme slušnou naději, že už v roce 2010 zažijeme návrat slabého růstu v USA, Evropě a Japonsku a pravděpodobně vydatného růstu ve většině zemí rozvíjejících se trhů. Americká ekonomika sice snad ztratila značnou část svého kouzla, ale k nástupu druhé celosvětové Velké hospodářské krize bude zapotřebí mnohem více smůly a politických kiksů.