JERUZALÉM – Nedávný nárůst vojenských zásahů Turecka proti Kurdům v severním Iráku je známkou toho, že turecká zahraniční politika poněkud překvapivě – byť ne zcela nečekaně – udělala za necelé dva roky obrat o 180 stupňů. Turecká ofenziva je také příznakem toho, že tyto změny přesahují současná pnutí mezi Tureckem a Izraelem, která jsou jen jednou stránkou mnohem hlubších trendů.

Před několika málo lety, poté, co Evropská unie přibouchla Turecku dveře před nosem (navzdory významným vojenským a trestním reformám vlády pod vedením Strany spravedlnosti a rozvoje, AKP), Turecko svou politiku přeorientovalo z Evropy na svůj nejbližší region. Strategický a teoretický základ této změně orientace dodal přístup ministra zahraničí Ahmeta Davutoğlu ukotvený v heslu „nulové konflikty se sousedy“.

Turecko otevřelo novou, působivou kapitolu a vstoupilo do kontaktu s Arménií, zmírnilo svůj postoj vůči Kypru, snažilo se vtáhnout Írán do pozitivního dialogu se Západem, přesvědčovalo Sýrii k urovnání probublávajících pohraničních sporů mezi těmito dvěma zeměmi a jako korunovaci svého úspěchu zahájilo mírové rozhovory mezi Sýrií a Izraelem za tureckého zprostředkovatelství.

Tyto politiky dobrých sousedských vztahů se ale neosvědčily, jak se očekávalo. Sbližování s Arménií ustrnulo, u otázky Kypru nebylo dosaženo výraznějšího pokroku, zejména poté, co byl v Severokyperské turecké republice (což je subjekt uznávaný pouze Tureckem) zvolen méně vstřícný lídr, otevírání se Íránu nezjemnilo názor mulláhů na rozvoj jaderných technologií (a napjalo vztahy se Spojenými státy), syrsko-izraelské vztahy selhaly a účast Turecka na flotile do Gazy v roce 2010 a brutální reakce Izraele na ni byly signálem konce desítek let úzké izraelsko-turecké spolupráce.

Jako vyvrcholení všeho se syrský prezident Bašár al-Assad, deklarovaný nejbližší nový spojenec Turecka, projevil jako nejrepresivnější a nejkrvavější tyran v regionu. Assad už větší část roku 2011 strávil zabíjením svých vlastních obyvatel proto, že demonstrují za liberalizaci a reformy.

Strategická váha Turecka navzdory těmto nezdarům neutrpěla, zčásti proto, že redukce amerického angažmá za prezidenta Baracka Obamy dala Turecku možnost zaplnit vzniklé regionální mocenské vakuum. Arabské jaro, byť jeho výsledky jsou stále neuzavřené, výrazně oslabilo úlohu Egypta v regionální politice a umožnilo ministerskému předsedovi Recepu Tayyipu Erdoğanovi profilovat Turecko – a sám sebe – jako lídra muslimského bloku a vzor soužití islámu a demokracie. V neposlední řadě vítězství AKP v nedávných parlamentních volbách pobídlo Erdoğana, aby si přisvojil putinovské ambice.

To vše odhalilo niternou ambivalentnost Davutoğluovy politiky „nulových konfliktů“. Třebaže byla zpočátku nahlížena jako smířlivá a umírněná, jejím základním tmelem byl pohled na Turecko jako hegemonickou regionální mocnost – rozhodčího sporů, ale v posledku také siláka, který si u menších hráčů své názory vynutí. Není asi správné označovat chování Turecka za „neoosmanské“, ale některé sousední země, které zprvu čekaly zprostředkovatele a pomocníka, mají teď pocit, že čelí možnému násilníkovi.

Změnu Erdoğanovy politiky ve vztahu k Izraeli lze chápat jako pokus nejen o překonání tradiční arabské podezřívavosti vůči Turecku, vzhledem k jeho imperiální minulosti, ale také o předložení umírněnější islámské alternativy k teokratickému Íránu a jeho nevyzpytatelnému prezidentovi. Avšak Erdoğanova pohrůžka, že bude uvažovat o nasazení tureckých námořních sil jako vojenského doprovodu příštích flotil do Gazy, hraničí už s řinčením zbraněmi, stejně jako jeho deklarovaná ochota využít vojenských sil, aby Kyperské republice zabránil v pátrání po plynu v jejích pobřežních vodách. Ostatně Erdoğan pohrozil diplomatickou roztržkou s EU, jestliže se Kypr v roce 2012 ujme rotačního předsednictví Unie.

Obnovení násilných vpádů do severního Iráku při pronásledování údajných geril zároveň naznačuje opětovný obrat k silovým protikurdským politikám. Stahování amerických sil z Iráku podle všeho ještě upevnilo tureckou vůli vytvořit na irácké straně hranice „sanitární kordon“ –  a případně vytvořit protiváhu k vlivu Íránu na šíity vedenou vládu v Bagdádu. A přestože snad turecký souhlas stát se hostitelskou zemí protiraketových radarových zařízení NATO a zadržení lodi se zbraněmi pod syrskou vlajkou dělají Západu radost, i tady platí, že jde o politiky zaměřené na „tvrdou“ vojenskou moc.

Podobně ambivalentnost nového nároku Turecka na regionální hegemonii odkrývá nedávná Erdoğanova cesta do Egypta, Libye a Tuniska. Zatímco vratká egyptská vojenská junta Erdoğana přivítala, řadě Egypťanů se nelíbilo, že jim – a dalším Arabům – poručníkuje, aby se drželi tureckých politik a pokládali Turecko za svého muslimského lídra. Nový sultanát? Erdoğan jako nový Saladin?

Turecko může v regionu sehrát mimořádně důležitou úlohu. Mohlo by být mostem mezi Západem a Východem, mezi islámem a modernitou a mezi Izraelem a Araby. Hrozí ale riziko, že podlehne aroganci moci, která už v minulosti rozložila řadu silných států a odsunula je na okraj.