Návrat Spojených států na izraelsko-palestinskou diplomatickou frontu je vítanou událostí – takovou, o jakou se diplomacie EU dozajista snažila. Úsilí americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové posunout mírový proces kupředu se během jejích posledních let ve funkci jeví jako opravdové. V případě úspěchu se bude na Riceovou i na Bushovu administrativu vzpomínat nejen v souvislosti s nekonečnou tragédií v Iráku, ale i v souvislosti se seriózním příspěvkem k míru na Blízkém východě.

Může však blízkovýchodní konference, která se má uskutečnit v Annapolisu v americkém státě Maryland, uspět? Mohla by, pokud by přinesla palestinskou vládu národní jednoty a rozšířené příměří podpořené silnou mezinárodní vojenskou přítomností. Něco takového je bohužel vysoce nepravděpodobné. Prvotním důvodem k pesimismu je neschopnost dostatečně zohlednit palestinské domácí faktory.

Potřeba zapojit do jakýchkoliv budoucích mírových jednání všechny palestinské síly představuje jeden z klíčových bodů konsensu, jenž vzešel z nedávné euroamerické konference organizované Institutem Evropské unie pro bezpečnostní studie. Součástí jakéhokoliv trvalého řešení palestinské otázky musí být i Hamás, a to nejen proto, že zvítězil v demokratických volbách, ale i proto, že kontroluje pásmo Gazy a má reálný vliv na západním břehu Jordánu. Dlouhé příměří Hamásu s Izraelem navíc ukazuje, že toto hnutí by mohlo být při správné míře přesvědčování ochotno vzdát se násilí, ale bude-li nadále vyčleňováno, dokáže napáchat strašlivé nepříjemnosti.

Stále existuje vzdálená naděje, byť nepravděpodobná, že izraelský premiér Ehud Olmert a předseda Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás přijedou do Annapolisu s konkrétním plánem (rozdělený Jeruzalém, návrat k hranicím z roku 1967 s drobnými úpravami, kompenzace za uprchlíky) a s harmonogramem vyklízení osad na západním břehu. V takovém případě by Abbás odjel z Annapolisu posílen a měl by lepší pozici pro jednání o vytvoření vlády národní jednoty s Hamásem.

Jakákoliv strategie vedená s cílem zničit Hamás jako politickou sílu – i kdyby byla uskutečnitelná – by pouze zhoršila krizi, protože by proměnila Hamás ve shluk násilných ozbrojených skupin, s nimiž by byl dialog téměř nemožný.

Henry Kissinger nedávno navrhl počkat, až si řešení vynutí takzvané „umírněné“ arabské země. Tato strategie však ignoruje palestinskou a regionální realitu. Zapojení arabských států je pochopitelně nezbytné. Strategie, která si klade za cíl zcela izolovat Hamás, však rozděluje Palestince a současně představuje vážný problém pro arabské vlády, které čelí silné domácí opozici islámských stran podporujících Hamás. Saúdská Arábie to pochopila, když podpořila dohodu z Mekky, z níž vzešla první vláda národní jednoty za účasti Hamásu a OOP.

Podpora dalšího pokusu vytvořit takovou vládu by navíc mohla získat souhlas izraelské veřejnosti. Stojí za připomenutí, že výzkumy veřejného mínění provedené v Izraeli bezprostředně po válce v Libanonu v roce 2006 naznačovaly, že 76% obyvatel podporuje jednání s palestinskou vládou národní jednoty zahrnující i Hamás.

Konference v Annapolisu by mohla dosáhnout pevného závazku budoucího zapojení všech významných politických sil v Palestině při veškerých budoucích mírových jednáních, spolu s doporučením, aby tato jednání začala neméně pevnou zárukou všech stran konfliktu, že se zřeknou násilí. Tím by se odstranila hlavní překážka opětovného sestavení palestinské vlády národní jednoty. Takové uspořádání může vytvořit silnou lidovou legitimitu, kterou budou Palestinci u jednacího stolu potřebovat, aby mohli dosáhnout skutečného kompromisu.

Ukončení násilí je důležité rovněž pro zlepšení životů a vybudování důvěry mezi obyčejnými Palestinci a Izraelci, jakož i pro zajištění, že Izraelci i Palestinci jednání podpoří. Obyvatelé Izraele mají stejně jako Palestinci skutečné obavy o bezpečnost a podpora izraelských politických stran při jednání závisí na bezpečnostních zárukách. Proto je otázka násilí naléhavější než otázka okamžitého uznání státu Izrael, což už Hamás prakticky učinil.

Mezinárodní mírotvorci by měli takové příměří vymáhat. Palestinci vždy upřednostňovali mezinárodní vojenskou přítomnost a rovněž Izraelci se tímto směrem posunuli, když akceptovali evropské jednotky v jižním Libanonu a v Gaze na hranicích mezi Rafáhem a Egyptem. Evropa by měla přistoupit na to, že nabídne hlavní část takového kontingentu.

Evropané by měli dál hrát svou tradiční roli a diskutovat bez ideologických klapek na očích se všemi stranami, jichž se palestinská tragédie týká – včetně Hamásu. Po pravdě řečeno o to mnoho Američanů v soukromí Evropany žádá. Má-li však schůzka v Annapolisu znovu rozdmýchat úspěšný mírový proces, musí vlády členských zemí EU nejprve v této otázce dospět ke společnému stanovisku.