Vítězství fundamentalistického Hamasu v palestinských volbách bude mít dalekosáhlé důsledky pro region, z nichž některé budou naprosto nečekané. Dva aspekty jsou však už teď zřetelné.

Vítězství Hamasu je v prvé řadě známkou naprostého neúspěchu tradičního palestinského vedení vytvořit politickou obec. Palestina ještě není státem, a už je státem zkrachovalým.

Od dohod z Osla z roku 1993 mezi Izraelem a OOP měli Palestinci omezenou přechodnou autonomii. Ovšemže, nová palestinská samospráva (PS) převzala moc ve složitých podmínkách, ale které nové osvobozenecké hnutí nečelí vážným potížím, když musí konečně vládnout?

PS měla příležitost položit institucionální základy fungujícího státu. Avšak místo aby obyvatelstvu zajistila potřebnou infrastrukturu – hospodářský rozvoj, vzdělání, sociální zabezpečení, zdravotnické služby, bydlení a reintegraci uprchlíků –, PS pod vedením Fatahu Jásira Arafáta utratila přes 70% svého skrovného rozpočtu za tucet vzájemně si konkurujících bezpečnostních a výzvědných služeb a zanedbávala všechny ostatní sféry své činnosti. Vybudovala to, co se v arabštině nazývá stát muchabarat (stát bezpečnostních služeb), velice podobný tomu, co dominuje téměř všem arabským zemím – Egyptu, Sýrii, Saúdské Arábii, republikám i monarchiím bez rozdílu.

Vakuum, jež PS vytvořila ve všech ostatních oblastech, včetně sociální sféry, vyplnil Hamas. Jeho popularita skutečně neplyne jen z jeho fundamentalistické islámské ideologie a oddanosti zničení Izraele. Velká vážnost, v níž Palestinci Hamas chovají, vyplynula rovněž toho, co pro ně Hamas skutečně udělal, zatímco PS mrhala jejich prostředky.

Nebyla to jen endemická korupce oficiálního palestinského vedení, co od něj mnoho Palestinců odvrátilo. Hamas vybudoval lepší školy, školky, jesle, lékařská střediska, sociální služby a programy pro mládež a ženy – to vše vedle rozdávání zvláštních dotací rodinám sebevražedných atentátníků. Ve volbách si Hamas vybral dividendu za to, že udělal, co palestinská samospráva pod vedením Fatahu nevykonala.

Je stále otevřenou otázkou, zda se Hamas ve vládě stane pragmatičtějším a bude méně věrný terorismu: je to rozhodně možné a neměli bychom předem soudit výsledek. Na druhou stranu není ale jasné ani to, zda současné orgány palestinské samosprávy – zejména bezpečnostní služby, jež má k dispozici – umožní mírové předání moci. Vskutku, neexistuje jediný takový precedent: dosud nikdy nedošlo k nenásilnému přenosu moci v některé z 22 členských států Arabské ligy.

Reakci Izraele na vítězství Hamasu nesporně zkomplikuje jak to, že 28. března bude mít vlastní volby, tak to, že vládu vede dočasný ministerský předseda Ehud Olmert, vzhledem k Šaronově ztrátě způsobilosti pouhých několik týdnů poté, co odešel z Likudu a založil novou, středovou stranu Kadima (Vpřed).

Navzdory Šaronově nepřítomnosti si Kadima udržuje prvenství v průzkumech veřejného mínění – ten poslední jí připisuje 44 ze 120 křesel v Knesetu, oproti 21 pro Stranu práce a 14 pro pravicové zbytky Likudu pod vedením Benjamina Netanjahua. Úspěch Kadimy plyne z Šaronovy hlavní inovace v izraelské politice: úspěšného jednostranného odchodu z Gazy.

Stažení se zakládalo na přesvědčení, že propast mezi izraelským a palestinským stanoviskem je příliš hluboká a neumožňuje smysluplná jednání. Izrael tudíž musí začít rozhodovat o budoucích hranicích jednostranně a doufat, že jednou k vyjednávání přece jen dojde.

Touto cestou jde i Olmert. Vítězství Hamasu však naznačuje, že propast mezi izraelskou a palestinskou stranou se ještě prohloubí a naděje na dojednání smíru ustoupí ještě dále do budoucnosti. Jedinou schůdnou možností se tak stávají další jednostranné kroky Izraele, například neúplná série stažení z oblastí na Západním břehu. Utopické naděje na vyřešení konfliktu vystřídá realistický management konfliktu.

Do regionu plného paradoxů možná vítězství Hamasu přineslo paradox nový: obvykle platí, že když sílí extremisté na jedné straně, nahrává to extremistům na straně druhé, což vyvolává nebezpečnou spirálu důsledků. V tomto případě však vítězství extremistického Hamasu může posílit nikoli extremisty v Likudu, ale překvapivě umírněnější centristy z Kadimy. Člověk si takovým výsledkem samozřejmě nemůže být jistý, ale je to teď to nejlepší, v co můžeme realisticky doufat.