MELBOURNE – Na ničivé zemětřesení, které zasáhlo Haiti, reagují lidé po celém světě velkoryse. Za pouhé tři dny věnoval více než milion Američanů deset dolarů pomoci prostřednictvím textové zprávy zaslané z mobilního telefonu. Jídlo a ošacení darovali i lidé, kteří mají sami velmi málo, jako například Maria Pachecová, nezaměstnaná matka-samoživitelka z Chicaga.

Další lidé dělali, co umějí – od pedikúry až po mytí aut –, aby vybrali peníze. Podle současných ukazatelů by mohla částka, kterou Američané věnují na humanitární operace na Haiti, překročit hranici 1,9 miliardy dolarů, které věnovali v roce 2004 na pomoc obětem cunami v Asii, což byl dosavadní rekord v pomoci obětem katastrof mimo hranice Spojených států. Vzhledem k tomu, že USA právě procházejí hospodářskými těžkostmi, byla síla reakce pro mnohé lidi překvapením.

Blízkost Haiti a také skutečnost, že v USA žije téměř milion Haiťanů, do jisté míry vysvětluje, proč Američané reagovali tak velkoryse. Reakce však byla celosvětová. Roger Federer, Serena Williamsová a další hvězdy, které právě v Melbourne hrály turnaj Australian Open, uspořádaly exhibiční utkání, jehož výtěžek dosáhl 600 000 dolarů. Ve Rwandě zase skupina zdravotníků, kteří vydělávají méně než 200 dolarů měsíčně, vybrala na Haiti 7000 dolarů.

To vše vyvolává řadu otázek o tom, jak na podobné tragédie reagujeme – a jak bychom na ně reagovat měli. Při zemětřesení zahynulo přes 200 000 lidí. Jakkoliv jde o strašlivé číslo, stále je to méně než počet dětí, které podle dětského fondu UNICEF každých 10 dní zemřou z příčin, jež souvisejí s chudobou a lze se jim vyhnout. Jak navíc na internetové stránce GiveWell.net uvádí Elie Hassenfeld, existují dobré důvody tvrdit, že humanitární pomoc je méně efektivní než pomoc zaměřená na záchranu životů lidí ohrožených extrémní chudobou.

Proč lidé štědře věnují prostředky obětem zemětřesení, ale nevěnují je na zamezení mnohem většího počtu úmrtí způsobených extrémní chudobou, nedostatkem potravin, závadnou vodou, absencí kanalizace a absencí byť i té nejzákladnější zdravotní péče?

Zásadní rozdíl evidentně spočívá v mediálním zájmu. Záběry na běsnění hurikánu Katrina, asijského cunami a nyní i zemětřesení na Haiti se znovu a znovu vysílaly ve zpravodajských pořadech všech televizí. Zemětřesení v odlehlé části Pákistánu, které si vyžádalo 80 000 obětí, si získalo poměrně malou pozornost televizí a také reakce byla mnohem méně velkorysá. Každodenní úmrtí dětí v chudých zemích na následky průjmu, spalniček a malárie tvoří součást obrazu světa, ve kterém žijeme, a proto pro nás nejsou vůbec žádnou zprávou.

Představte si, že by se na jednom místě shromáždil milion dětí a zdálo by se pravděpodobné, že je spláchne blížící se povodeň. Mediální zájem by byl obrovský. A představte si ten jásot, kdyby se je podařilo zachránit! Představte si tu chválu hrdinů, kteří tolika dětem zachránili život.

Přesto když UNICEF v září loňského roku oznámil, že počet dětí umírajících každoročně z důvodů souvisejících s chudobou klesl za dva roky o jeden milion, vysloužila si tato zpráva jen velmi malou mediální pozornost. Lidé, kteří k tomuto poklesu přispěli tím, že poskytovali základní zdravotní péči, zajišťovali dodávky nezávadné vody nebo očkovali děti proti spalničkám, zůstávají v převážné míře bezejmenní.

Možná lidé reagují štědřeji na oběti přírodních katastrof než na lidi žijící v extrémní chudobě z toho důvodu, že po přírodní katastrofě nemáme sklon obětem cokoliv vyčítat. Jako bychom akceptovali, že být zasažen zemětřesením, přílivovou vlnou nebo hurikánem je prostě smůla (ledaže by vaši předkové uzavřeli smlouvu s ďáblem, aby se osvobodili od koloniální nadvlády, jak po zemětřesení na Haiti naznačil americký kazatel Pat Robertson).

Na druhé straně zastává mnoho lidí názor, že chudoba je jen důsledkem toho, že lidé nepracují dost tvrdě nebo že mají příliš mnoho dětí. Velmi chudí lidé však až na vzácné výjimky nemají možnost ovlivnit podmínky, které extrémní chudobu způsobují. Do jisté míry to mohou dělat vlády a špatná vláda bezpochyby k chudobě významně přispívá. Stejně tak ovšem může špatná vláda vést k vyššímu počtu obětí, které si vyžádá určitá přírodní katastrofa.

Před dvěma lety předpověděl tým geofyziků pod vedením Erika Calaise z Purdueovy univerzity, že u tektonického zlomu, který způsobil nedávné zemětřesení na Haiti, existuje vysoké riziko, že se zachová tak, jak se nakonec skutečně zachoval. Vědci naléhavě vyzvali haitskou vládu, aby podnikla kroky ke zpevnění budov klíčového významu včetně nemocnic a škol. Vláda to neučinila a tím přispěla k vysokému počtu obětí.

Co bychom tedy měli dělat? Brian Tucker, zakladatel neziskové organizace Geohazards International, vyzývá, aby se 10% peněz vybraných na humanitární účely vyčlenilo na zmírnění škod způsobených budoucími zemětřeseními: na výcvik stavitelů, zdokonalení inženýrských sítí a veřejnou osvětu o rizicích a jejich snižování. Tucker tvrdí, že každý dolar investovaný do přípravy na přírodní katastrofy ušetří deset dolarů na budoucích škodách.

Tuckerův návrh má logiku, ale je obtížné – a dost možná i neetické –, aby dobročinné organizace, které vybraly peníze na pomoc Haiťanům, nyní oddělily část těchto prostředků na zmírnění škod způsobených budoucími zemětřeseními. Bylo by skvělé, kdyby veřejnost vstřícně reagovala na vyhlášení sbírky na zmírnění budoucích škod. Pravděpodobnost, že se tak stane, je ovšem nepatrná, poněvadž taková výzva by postrádala emocionální náboj spojený s touhou pomoci bezprostředním obětem. Spíše by měly vlády, jež se dnes zavazují k pomoci Haiti, zajistit, aby část jejich pomoci putovala na opatření, která sníží pravděpodobnost, že Haiti znovu tak dramaticky zasáhne katastrofa podobných rozměrů.