The Statesmen's Debate
Přehlížená asijská velmoc
Richard N. Haass
|
|
|
|
Zmíníte-li se o Asii, většina lidí si vybaví fascinující rostoucí obry, Čínu nebo Indii – anebo obě země. Případně lidé pomyslí na jaderný program Severní Koreje, některé teroristické incidenty či humanitární důsledky posledního zemětřesení nebo cunami. Často přehlíženo – anebo přinejmenším podceňováno – je však Japonsko.
Je to zvláštní, poněvadž Japonsko je stále druhou největší ekonomikou světa, s HDP ve výši 5 biliónů dolarů – víc než Čína a Indie dohromady. Navzdory relativně skrovné míře japonského hospodářského růstu činí tamní HDP na hlavu zhruba 38 tisíc dolarů, víc než desetinásobek téhož ukazatele v Číně i v Indii.
Navíc v Japonsku dochází k významným pohybům, které naznačují změnu jak na ekonomické, tak na bezpečnostní frontě. Devadesátá léta 20. století možná byla ztracenou dekádou, ale japonské hospodářství se začalo zotavovat. V současnosti roste o 2% ročně a pyšní se několika firmami, které jsou skutečně globální a velice úspěšné.
Změny v zahraniční a bezpečnostní politice jsou ještě značnější. Japonská obranná agentura byla v lednu povýšena na řádné ministerstvo. Japonsko dnes na obranu vynakládá víc než 40 miliard dolarů ročně a udržuje si jednu z nejrozmanitějších a nejmodernějších armád na světě. Přibližně 1000 příslušníků japonských ozbrojených sil koná službu v Iráku a jeho okolí. Myslitelé, novináři i politici dnes o japonské roli ve světě říkají a píší věci, jež byly před deseti lety nemyslitelné. Otázkou není, zda Japonci změní článek IX své ústavy, který omezuje úlohu japonských ozbrojených složek na sebeobranu, nýbrž kdy tak učiní.
Ne všichni tyto změny uvítají. Státy sousedící s Japonskem, kde se stále daří obavám plynoucím z druhé světové války a z neschopnosti Japonska adekvátně přistupovat ke své historii, bude znepokojovat růst japonského nacionalismu. Nicméně aktivnější a schopnější Japonsko, s nezlomnou demokracií a prosperující ekonomikou, je v nejlepším zájmu svých sousedů. Nebezpečím není oživení japonského militarismu, ale spíš Japonsko neschopné a neochotné vykonat svůj díl práce na řešení regionálních i globálních výzev, jimž Asie čelí.
Co se samotného Japonska týče, musí nadále otevírat a reformovat svou ekonomiku, zkvalitňovat armádu a uvolňovat své síly do misí s nízkou intenzitou, ale vysokou personální náročností, sahajících od prevence genocidy přes budování státu až po udržování míru, jichž je čím dál větší měrou zapotřebí na širším Středním východě a v Africe.
Japonští lídři rovněž musejí jednat s citem. Ministerský předseda Šinzó Abe začal nevyrovnaně. Na jedné straně je dost moudrý na to, že nenavštívil svatyni Jasukuni, která uctívá japonské oběti války, včetně čtrnácti válečných zločinců třídy A. Na druhé straně Abeho veřejné výroky popírající nátlak Japonska na „utěšitelky“ vojáků v Číně a Koreji, jsou přinejlepším nešikovné a přinejhorším necitlivé.
Je nezbytné, aby si Japonsko a Čína vybudovaly moderní vztah. Narůstající četnost návštěv na nejvyšší úrovni – ministerský předseda Abe cestoval do Číny v říjnu a čínský premiér Wen Ťia-pao právě byl v Japonsku – je vítaný vývoj. Je však zapotřebí víc. Obchodní a investiční toky lze rozšířit, což je sice žádoucí, ale pravděpodobné, jen pokud se zlepší politické vztahy. Obě země by se měly zavázat k diplomatickému řešení konkurenčních nároků na přírodní zdroje v pobřežních vodách. Napomáhat by se mělo všem formám výměn – vojenských, vzdělávacích, turistických.
Svět také musí vzít význam Japonska na vědomí. Japonsku by se už kvůli 60 let starým událostem nemělo upírat spravedlivé zacházení. Není jediný důvod, proč by Japonsko nemělo mít stálé křeslo v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů.
Japonsko by rovněž mělo být řádným členem asijských regionálních uspořádání. Asie je bohatá svou dynamikou, ale relativně chudá na vlivné politické, ekonomické a bezpečnostní instituce, na rozdíl od Evropy, jíž chybí dynamika, ale institučně je těžkou vahou. Francouzsko-německý vztah, středobod velké části konfliktů dvacátého století, dnes tvoří jádro moderní Evropy. Tentýž cíl by měl platit pro Čínu a Japonsko.
Agenda je prakticky neomezená; spadají do ní obchod a investice, energie a změna klimatu a budování důvěry v bezpečnostní oblasti. Nová regionální instituce by se mohla zakládat na instituci stávající (například na šestistranném uspořádání využívaném k řešení severokorejské jaderné výzvy), nebo začít od píky.
Navíc tak jako Spojené státy nadále hrají významnou úlohu v Evropě, měly by také vystupovat jako ručitel za stabilitu Asie a zdroj regionální prosperity. Aliance mezi USA a Japonskem je pro americké postavení v Asii stěžejní. Cílem není přibrat Japonsko do jakési protičínské koalice, ale spíše posílit hloubku i šířku americko-japonské spolupráce. Obě země mají důvody tento cíl uskutečňovat, vzhledem k severokorejským raketovým a jaderným programům, terorismu a četným výzvám pro stabilitu po celém světě.
Abeho návštěva Washingtonu na konci dubna je příležitostí pokračovat v modernizaci vztahu vybudovaného v dřívější geopolitické éře. Je třeba doufat, že ji nezastíní výzvy v Kongresu, aby se Japonsko za utěšitelky omluvilo formálněji, než jak dosud učinilo. Pozornost by se měla upírat spíše na budoucnost a na přivítání nástupu Japonska, které je čím dál schopnější a ochotnější vystupovat jako partner USA při řešení regionálních i globálních výzev.
Richard N. Haass je předsedou americké Rady pro zahraniční vztahy a autorem knihy Příležitost s podtitulem Okamžik, kdy Amerika může změnit běh dějin.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Richard N. Haass or return to our home page.
|
|
