The Statesmen's Debate
Přehodnocení svrchovanosti
Richard N. Haass
|
|
|
|
Už 350 let představuje suverenita – názor, že státy jsou ústředními hráči na světové scéně a že vlády na svém území mohou dělat v zásadě, co chtějí, avšak nikoli na území jiných států – organizační princip mezinárodních vztahů. Nadešel čas toto pojetí přehodnotit.
Přes 190 států současného světa žije vedle velkého počtu mocných nesuverénních a přinejmenším částečně (a často značně) nezávislých hráčů, od korporací po nevládní organizace, od teroristických skupin po drogové kartely, od regionálních a globálních institucí po banky a soukromé akciové fondy. Svrchovaný stát je jimi ovlivněn (v dobrém i ve zlém) natolik, nakolik je sám schopen ovlivňovat je. Téměř úplný monopol moci, jehož dříve svrchované entity požívaly, se rozleptává.
Je proto třeba nových mechanismů pro regionální i globální správu, jež kromě států zahrnou i další hráče. Tím nechci tvrdit, že Microsoft, Amnesty International nebo Goldman Sachs mají získat křesla ve Valném shromáždění Organizace spojených národů, ale znamená to, že je potřeba zapojit představitele organizací tohoto typu do regionálního a globálního rozhodování tehdy, když mají schopnost ovlivnit, zda se regionální a globální potíže vyřeší a jak.
Navíc, má-li mezinárodní soustava fungovat, státy budou muset část suverenity postoupit světovým orgánům. V obchodní sféře už k tomu dochází. Vlády souhlasí s tím, že přijmou výroky Světové obchodní organizace, protože po zralé úvaze vědí, že mezinárodní obchodní řád jim přinese užitek, i když jedno konkrétní rozhodnutí vyžaduje, aby pozměnily praxi, k jejímuž uskutečňování mají svrchované právo.
Některé vlády jsou ochotné vzdát se prvků svrchovanosti ve snaze vypořádat se s hrozbou globální změny klimatu. Podle jedné takové úmluvy, Kjótského protokolu, který platí až do konce roku 2012, signatáři souhlasí s tím, že omezí určité emise. Teď je zapotřebí nástupnické dohody, ve které větší počet vlád, včetně Spojených států, Číny a Indie, přijme emisní limity nebo zavede společné normy, neboť si uvědomují, že by na tom byly hůře, kdyby nejednal žádný ze států.
To vše naznačuje, že svrchovanost se musí nově definovat, mají-li se státy vyrovnat s globalizací. Globalizace s sebou ve svém jádru nese nárůst objemu, rychlosti i významu toků – uvnitř hranic i přeshraničně – lidí, myšlenek, skleníkových plynů, zboží, dolarů, léků, drog, virů, emailů, zbraní a spousty dalších věcí, čímž zpochybňuje jeden ze zásadních principů suverenity: schopnost kontrolovat, co a kdo překračuje v tom či onom směru hranice. Svrchované státy stále častěji svou zranitelnost nepoměřují vůči sobě navzájem, ale vůči silám mimo jejich kontrolu.
Z globalizace tudíž plyne nejen to, že svrchovanost ve skutečnosti slábne, ale rovněž, že zeslábnout musí. Státy musí jednat moudře a suverenitu oslabit, aby se chránily, neboť od toho, co se děje jinde, se nemohou izolovat. Suverenita už není bezpečným útočištěm.
To předvedla americká a světová reakce na terorismus. Afghánská vláda Tálibánu, která al-Káidě poskytovala možnost vstupu a podporu, byla odstavena od moci. Obdobně platí, že americká preventivní válka proti Iráku, který ignoroval OSN a o němž se myslelo, že vlastní zbraně hromadného ničení, prokázala, že svrchovanost už nezajišťuje naprostou ochranu. Představme si, jak by se svět zachoval, kdyby se o některé vládě vědělo, že plánuje použití nebo postoupení jaderného zařízení, nebo že tak už učinila. Mnoho lidí prohlásí – a právem –, že takovému státu suverenita žádnou ochranu nezaručí.
Nezbytnost si může vynutit omezení, nebo i odejmutí svrchovanosti, jestliže vláda, ať už z nedostatku schopností, nebo vědomou politikou, nedokáže zajistit základní potřeby svých občanů. To neodráží skrupule, nýbrž názor, že selhání státu a genocida mohou vést k destabilizačním přílivům uprchlíků a vytvářet mezery, v nichž se uchytí teroristé.
Intervence NATO v Kosovu byla příkladem, kdy se několik vlád rozhodlo porušit svrchovanost jiné vlády (Srbska) a zabránit etnickému čištění a genocidě. Naproti tomu masové vraždění ve Rwandě před deseti lety a v současnosti v súdánském Dárfúru ukazuje, jak vysoká je cena pokládání suverenity za nadřazenou a tedy nečinnosti proti zabíjení nevinných.
Naše pojetí svrchovanosti tudíž musí být podmínečné, ba smluvní, nikoli absolutní. Jestliže určitý stát nedokáže plnit svou stranu dohody a bude sponzorovat terorismus, šířit nebo používat zbraně hromadného ničení nebo provádět genocidu, pak pozbývá běžných výhod suverenity a otevírá se útoku, odstranění či okupaci. Diplomatickou výzvou pro současnou éru je získat širokou podporu pro zásady chování státu a postup určování nápravných kroků, jsou-li tyto zásady porušovány.
Cílem je nově vymezit svrchovanost v éře globalizace, abychom našli rovnováhu mezi světem plně suverénních států a mezinárodní soustavou světové vlády, nebo anarchie. Základní myšlenku suverenity, která se nadále jeví jako užitečný nástroj omezující násilí mezi státy, je potřeba zachovat. Její koncepci je ale zapotřebí upravit, aby odpovídala světu, v němž největší hrozby vůči pořádku neplynou z toho, co státy dělají jeden druhému, nýbrž co globální síly činí se státy a co vlády činí se svými občany.
Richard N. Haass je předsedou americké Rady pro zahraniční vztahy a autorem knihy Příležitost s podtitulem Okamžik, kdy Amerika může změnit běh dějin.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Richard N. Haass or return to our home page.
|
|
rpodraza 01:14 06 Nov 10
This is dribble.
National freedom is no different than individual freedom. When either is given up for the promise of security, one ends up with neither security or freedom.
The author assumes the existence of a utopia that contains only men (and women) of good will. Show me where any nation, or for that matter any person, is not acting in his or its self-interest (with the exception, perhaps, of the guilt ridden disfunctional societies of the West).
If his suggestions are accepted, there will be a huge sucking sound as more wealth leaves the West for destinations known and unknown. When the well runs dry, only a fool could believe that the those who benefited from our stupidity will turn to us in our self-created poverty and ask how they can now help us.