Když malajsijský premiér dr. Mahathir Mohamed nedávno oznámil, že hodlá rezignovat, přidali se Malajsijci čínského původu k prosbě věrných členů Mahathirovy Malajské strany, aby svůj odchod ještě zvážil. Když Mahathir přikývl, že zůstane, byť jen na dalších šestnáct měsíců, vydechli si čínští Malajsijci snad ze všech nejvíce.

Že se čínští Malajsijci postavili za Mahathira, je pro malajsijskou politiku malou revolucí, která dokazuje, nakolik se Mahathirův nacionalistický postoj za posledních dvaadvacet let, kdy je u moci, zmírnil. Je dokladem i toho, nakolik se malajsijští Číňané změnili ve svých postojích vůči nacionalistickému hnutí, které se kdysi vůči nim zdálo tolik nepřátelské.

Když byli před čtyřmi desetiletími v jihovýchodní Asii svrženi koloniální vládci, etničtí Číňané stáli často mimo všech nacionalistických hnutí, která bojovala za nezávislost. Některá tato hnutí měla Číňany za outsidery, případně za zrádce: podle nich Číňané v období imperiální nadvlády nepřiměřeně profitovali. Protičínské násilí bylo tehdy v regionu na denním pořádku. Na politické strany napojené na dřívější národnostně osvobozenecká hnutí se od té doby spousta Číňanů dívá s velkou nedůvěrou a podezíravostí.

V Malajsii se tyto obavy pomalu rozplývají. Malajsijští občané čínského původu dnes v premiérovi Mahathirovi vidí baštu proti nové podobě násilného extremismu: hrozbě muslimského nacionalismu. Rozsáhlá čínská diaspora v jihovýchodní Asii takové ochranné opevnění nutně potřebuje, a to nejen v Malajsii, kde islámský extremismus nepředstavuje takovou hrozbu, ale především v Indonésii, kde bylo za posledních několik let v pouličních výtržnostech zabito a zraněno několik tisíc Číňanů a kde dalším tisícům Číňanů byl zničen nebo rozkraden jejich majetek.

Etničtí Číňané obývající jihovýchodní Asii vzhlížejí k sebemenší narážce muslimského vůdce na světské rozdělení mezi vírou a státem jako na drahý klenot. Když se důkaz světské tolerance objeví u islámských věřících, jako je Mahathir, je vzácnou známkou modernosti a příslibem pokroku.

Dr. Mahathir byl vždy realistický modernista. V poslední době začal dokonce přiznávat, že jeho politika "Malajci vpřed", kterou uplatňoval od roku 1969, nepřinesla onu kvalifikovanou malajskou elitu, jakou moderní ekonomika založená na vědomostech potřebuje. Mahathir vyzývá mladé Malajce, aby více pracovali, přestože ví, že takové věci v zemi slyší neradi.

Změny tónu malajsijské etnické politiky si všiml málokdo, vzhledem k rozruchu kolem Mahathirových snah zdiskreditovat svého bývalého vicepremiéra Anwara Ibrahima. Tato diskreditační kampaň stála Mahathirovu stranu, Sjednocenou malajskou národní organizaci (UMNO), nemalou podporu etnických Malajců. V celostátních volbách v roce 1999 se Mahathir udržel u moci vlastně jen díky pomoci čínských voličů. Nemalajci dnes proto věří, že Mahathir přehodnotí soubor zvláštních práv, která v zemi mají etničtí Malajci. Pro ně je ale jakákoli reforma tohoto druhu trnem v oku.

Na malajsijské čínské etnikum rovněž udělala dojem Mahathirova obratná reakce na americké požadavky v souvislosti s bojem proti terorismu. Premiér využil této příležitosti k tomu, aby zmírnil své protizápadní stanovisko a posílil svůj moderní a světský postoj vůči těm, kdo sympatizují s islámským extremismem. Vdechl tak nový život multikulturní základně Národní aliance, která vládne Malajsii od její nezávislosti v roce 1957. To vše Mahathirovi pomohlo k tomu, aby se malajsijská čínská komunita postavila na jeho stranu.

Zkusme to srovnat s postavením Číňanů v Indonésii, zemi, kde vše světské a moderní je politicky a kulturně podřízeno národnímu státu. Tamní bývalý prezident Suharto třicet let čínské etnikum systematicky diskriminoval, ale přitom protežoval několik svých vyvolených čínských přátel, kteří jeho rodině a vojenským kolegům pomáhali k obrovským, nečestně získaným penězům. Domorodá většina, která byla stále chudá, si na základě těchto "kamarádčoftů" vytvořila o Číňanech mínění, že jsou úplatní a chamtiví a že jdou přes mrtvoly.

Přestože vraždění čínské populace během protikomunistických čistek v šedesátých letech mají indonéští Číňané dosud v čerstvé paměti, obrovská nenávist během nepokojů v květnu 1998, kdy se čínská komunita stala obětí žhářství, plundrování a znásilňování, je zaskočila. Takové násilí je dodnes stínem na národnostních vztazích v Indonésii.

Všechny pozdější indonéské vlády v čele s prezidenty Habibiem, Abdulrahmanem Wahidem a prezidentkou Megawati Sukarnoputri čínské etnikum vyzývaly, aby se zpět vrátili do své tradičně vůdčí role v podnikání. Indonéští vládní úředníci se však zdráhají Číňanům slíbit stejná občanská práva, jako mají ostatní občané Indonésie, a mhouří oči nad mnoha různými formami diskriminace, které se mnohdy zcela vymykají kontrole.

V centru dnešního napětí mezi indonéskými zastánci světského přístupu, věřícími a rozličnými muslimskými extremistickými skupinami už Číňané nejsou, takže mnozí z nich se mohou vrátit ke své ekonomické roli ve společnosti, byť v podmínkách rostoucí nejistoty. Osobní bezpečnost, o kterou jim jde a kterou malajsijské čínské etnikum pomalu získává, je stejně v nedohlednu jako dříve. Není vskutku příliš pravděpodobné, že by se v indonéské politice zrodil vůdce, na něhož by se mohli spolehnou podobně, jako se malajsijští Číňané mohou dnes spolehnout na premiéra Mahathira.

Copyright: Project Syndicate, červenec 2002.

Z angličtiny přeložil Karel Deutschmann