Kdykoliv vlády ztratí morální autoritu, jako například když si jejich policie opatří důkazy v rozporu s ústavou, utrpí tím jejich právo odsuzovat. Jak prohlásil dnes již zesnulý soudce amerického Nejvyššího soudu Louis Brandeis, vláda musí zůstat „všudypřítomným učitelem" našich nejvyšších ideálů. Ve skandálu kolem věznice Abú Ghraíb jsou však armáda a Bushova administrativa jen stěží dobrými učiteli a jistou část viny nesou i média a veřejnost. Jak tedy mohou subjekty nesoucí kolektivní vinu vznášet obvinění a označovat některé podezřelé za osoby nesoucí vinu individuální?

Je třeba říci, že míra kolektivní zodpovědnosti za mučení a další neslušnosti je tématem k diskusi. Měl by být správnou reakcí veřejnosti pocit viny, nebo stud? Mnozí lidé toho četli a viděli dost na to, aby pociťovali palčivý stud za příslušnost k národu, který mohl jít do války se spravedlivými ideály, aby nakonec opakoval, ne-li přímo zhoršoval, týrání „lotrovského režimu", který sami Američané označili za svého nepřítele.

Říká se, že pocit viny je založen na tom, co děláme, zatímco stud na tom, kdo jsme. Drtivá většina amerických vojáků ani Američanů jako jednotlivců se v Iráku nedopustila ničeho špatného (nepočítáme-li samotnou invazi), a mohla by proto odmítnout tvrzení, že nese kolektivní vinu za spáchaná zvěrstva. V jiných případech kolektivního jednání však ochotně přijímáme princip kolektivní viny i sdílené povinnosti postarat se o odškodnění. Tak tomu bylo v případě široce akceptovaného přístupu k německé zodpovědnosti za holocaust a existuje mnoho lidí, kteří volají po stejném přístupu také k americké zodpovědnosti za otroctví.

V případě chování Spojených států v Iráku by však mohl být více na místě stud. Zdrojem tohoto studu není žádný konkrétní čin, nýbrž prostě příslušnost k národu, který se mohl chovat tak arogantně, že nebral na vědomí mezinárodní právo ani Organizaci spojených národů, napadl zemi, která Ameriku neohrožovala, a poté vyslal na místo nevycvičené vojenské policisty, aby drželi zajatce na uzdě jakýmikoliv prostředky, které jim právě náhodou přišly na mysl.

Jedním ze způsobů, jak přemýšlet o vině versus studu, je začít tím, jaká reakce odpovídá našemu pocitu zodpovědnosti. Vina představuje dluh. Správnou reakcí na tento pocit dluhu je přijmout trest nebo zaplatit obětem odškodné. Stud vybízí k ústupu mimo zraky veřejnosti. Pokud se člověk stydí, nevystavuje se trestu ani nenatahuje ruku v nabídce odčinění: má sklopenou hlavu.

Ačkoliv americký ministr obrany Donald Rumsfeld navrhl obětem týrání z rukou amerických vojáků odškodné, lze v této nabídce jen těžko spatřovat výraz viny nebo studu. Spíše působí jako snaha koupit si mlčení. Kdyby bylo odškodnění spojeno s odhalením amerických nepravostí na vysokých místech, dostali bychom se k aktu odčinění blíže.

V posledních několika týdnech se pozornost zaměřila na otázku, zda by měl také sám Rumsfeld odstoupit nebo být odvolán. Není jasné, čím by se toho dosáhlo ve světle ministrova prohlášení, že pokud by rezignoval, nejednalo by se o přiznání viny, nýbrž pouze o to, že již není „efektivní". Za těchto okolností je patrné, proč lidé prahnou po mezinárodním trestním stíhání zodpovědných politiků.

Politická moc činí Spojené státy - ať už v dobrém, nebo ve zlém - imunními vůči stíhání. I kdyby Rada bezpečnosti OSN dokázala ustavit ad hoc tribunál, který by soudil zneužívání ze strany amerických představitelů v Iráku, stále by se to týkalo pouze viny jednotlivců, nikoliv problému zodpovědnosti každého jednoho Američana za přímý či nepřímý podíl na existenci kultury, z níž vzešlo mučení zajatců.

Dalším důvodem, proč pocit viny nevystihuje naši situaci, je skutečnost, že kolektivní dluh se musí vztahovat k nějakému soudržnému kolektivnímu celku, například k Židům v případě holocaustu. Irák se však již dnes rozdrobil v tolik vzájemně se svářících frakcí, že zde s výjimkou samotných zneužívaných zajatců neexistuje žádná definovatelná entita, které by Amerika ukřivdila, a vůči níž by proto měla dluh. Prezident Bush se za spáchaná zvěrstva poprvé paradoxně omluvil v přítomnosti jordánského krále Abdalláha, jako by byl zločin spáchán na jordánských Arabech. Postavení jordánského krále nicméně není takové, aby mohl odpouštět byť i upřímně se kajícímu Bushovi, a proto nepředstavoval pro prezidentovu zpověď vhodné publikum.

Je-li vina v tomto kontextu problematická, nezbývá nám než se popasovat s kolektivním studem. Problémem zůstává, jak reagovat. Američanům se nenabízí mnoho jiných možností než najít nějakou formu skromnosti, která by odpovídala oslabené prestiži země v očích zbytku světa. Jedním z bezprostředních důsledků by bylo, kdyby se USA vzdaly snahy soudit Saddáma Husajna samotné a zasadily se o ustavení mezinárodního tribunálu.

Dalekosáhlejším důsledkem této nově osvojené skromnosti by pak bylo, kdyby se Američané stali zapálenějšími stoupenci nejen OSN, ale i Mezinárodního trestního soudu. Americký stud by byl prospěšný, pokud by dovedl Američany k poznání, že žijí ve vzájemně na sobě závislém světě, kde se jednotlivé státy nemohou dopouštět jednostranných vojenských dobrodružství, aniž utrpí nečekané pohromy. Bush a americký lid hledali v Iráku slávu. Místo ní si však Američané vysloužili jen trvalou skvrnu na pověsti slušných a zákonů dbalých lidí.