PALO ALTO – Je stále příliš brzy na to, abychom posoudili úplný ekonomický dopad politik uskutečňovaných a navržených prezidentem Barackem Obamou, ale jejich předběžné zvážení ukazuje na omezený krátkodobý přínos za vysokou dlouhodobou cenu. Vláda využívá krizové atmosféry k zavádění rozsáhlé agendy, která by americkou ekonomiku přetvořila, od automobilového průmyslu a finančních služeb po zdravotnictví, energetiku a distribuci příjmů.

Obama vypracováním podrobností fiskálního stimulu v hodnotě 787 miliard dolarů pověřil Kongres a staří sněmovní mazáci jej, není divu, napěchovali úplatky pro voliče a sociálním inženýrstvím. Po uběhnutí několika měsíců se prozatím utratilo jen 4%-6% prostředků a federální vláda šikanuje vlády jednotlivých států – kupříkladu požaduje, aby Kalifornie zrušila drobné snížení platů některých pracovníků sdružených v odborových svazech, jinak prý přijde o 7 miliard ze stimulačních fondů. (Zpětné zásahy do smluvních vztahů kvůli prosazení odborářských požadavků se rýsují jako příznačná vlastnost této vlády.)

Plán záchrany před zabavováním hypoték se rozjíždí ještě pomaleji a pravděpodobně narazí na řadu problémů v tom, jak nesplácené hypotéky přepracovat, aniž by to vyvolalo ještě mnohem více případů insolvence.

Takže stimul ohodnoťme jako velice nákladnou a převážně promarněnou příležitost. Obama mohl namísto toho například na rok pozastavit daň ze mzdy, čímž by rychle nalil peníze lidem přímo do kapes a oslabil potřebu firem propouštět.

Obamův dlouhodobý rozpočet požaduje mnohem vyšší výdaje, vyšší daně a explozi dluhu, který bude na kapitálových trzích vytlačovat půjčky soukromých společností, státních vlád, místních samospráv a rozvojových zemí. Obama by národní dluh Spojených států zvýšil o 6,5 bilionu dolarů, víc než všichni předchozí prezidenti dohromady, od George Washingtona po George W. Bushe.

To přichází navrch k explicitnímu zvýšení daní z příjmu, kapitálových výnosů a dividend, implicitnímu v energetice skrze systém limitů a obchodu s povolenkami atd. Zdá se, že Obamovou strategií je „překrmit tu bestii“ (zrcadlový odraz ideologie připisované některým poradcům prezidenta Ronalda Reagana, která chtěla pomocí daňových škrtů „vyhladovět tu bestii“), tj. spustit mohutné utrácení a skutečnou cenu před občany skrýt. Obří schodky si nakonec vynutí mnohem vyšší daně, kupříkladu celonárodní daň z přidané hodnoty podobnou těm v Evropě, anebo nesmírné nárůsty daně z příjmu všech občanů.

Federální rezervní systém snížil cílovou sazbu federálních fondů na nulu už před Obamovou inaugurací a se smíšenými výsledky zahájil řadu programů usilujících o oživení úvěrových trhů (facilita k financování obchodních cenných papírů pomáhá, avšak zbytek zakouší méně veselé začátky). Nezávislost Fedu je rozhodující složkou jeho protiinflační věrohodnosti a klíčovou zkouškou pro Obamu bude podpora snahy Fedu stáhnout likviditu dřív, než se za několik let prosadí významné inflační tlaky.

Obamova vláda se také zřejmě chystá na regulaci derivátů a finančních ústavů považovaných za příliš velké na to, aby padly. Amerika skutečně potřebuje zúčtovací ústav pro deriváty a mnohem vyšší procento obchodu s deriváty by nemělo probíhat dvojstranně v soukromí, nýbrž na burzách. Každý ústav, který je příliš velký na to, aby zkrachoval, anebo by se takovým mohl záhy stát, musí mít dostatečný kapitál (narůstající s velikostí) a neustálý monitoring rizik v reálném čase, avšak je zapotřebí tato opatření zavést, aniž by to přehnaně plodilo mikromanagement.

Rozhodnutí Obamovy vlády upřednostnit při řízeném bankrotu Chrysleru odbory před zajištěnými držiteli dluhu bohužel riskuje zpřetrhání základního přediva úvěrových trhů. Vysmívané „zatěžkávací prověrky“ bank ministra financí Timothyho Geithnera však dávaly smysl (třebaže se dalo namítat, že do nich nebyly zahrnuty dostatečně temné scénáře nebo že se s bankami přespříliš vyjednávalo atd.). Stanovení rozsahu pravděpodobných ztrát je nezbytné pro rozhodnutí, zda bankám jejich nerozdělený zisk z nadále ziskového podnikání a schopnost získat soukromý kapitál umožní postupem času odbourávat toxická aktiva. Pokud ne, budou nutná drakonická řešení.

Podporuji Geithnerův plán spolupráce se soukromými investory při řešení toxických aktiv bank, protože dokážou dělat lepší obchodní rozhodnutí než vládní úředníci. Úvěry Fedu k odkupu toxických aktiv, s nízkým úrokem a bez postihu, ale prozatím tlačenici zájemců nevyvolaly. Budou banky ochotné se s těmito aktivy rozloučit za dostatečně nízkou cenu, aby soukromé investice přilákaly? A nevynutil by si takový postup rozsáhlejší odpisy, což by následně banky přimělo omezovat úvěry – a tedy poškozovat ekonomiku?

V oblasti mezinárodního obchodu se Obama zatím projevuje lépe, než se s obavami čekalo. Během primárek proslul protekcionismem, když prohlásil, že jednostranně přepíše NAFTA. Avšak třebaže si od zvolení udržuje mírnější tón, ani se nenamáhal požádat o spěšný úřad k podpoře obchodu, natož aby vdechl nový život světovým obchodním rozhovorům započatým v Dauhá.

Obama realizuje značnou část své agendy. Čísla bohužel nesedí a explozivním růstem dluhu federální vlády a neefektivním detailním řízením ekonomiky ze strany vlády chystá dvě časované bomby. Jeho požadavek obřích deficitů i poté, co se ekonomika vrátí do normálu, finanční prostředky z vládních výpomocí se vrátí a USA opustí Irák, je jednoduše nezodpovědný.

Americké hospodářství zřejmě začne znovu růst ještě letos a napřesrok, obzvlášť s přihlédnutím ke všem realizovaným měnovým a fiskálním stimulům (bez nich by byl růst zprvu slabší a poté mnohem silnější), ale půjde o ekonomiku jištěnou záchranným lanem vlády. Bez odpovědi zůstávají zásadní otázky: jak daleko chce Obama zavést USA ve směru sociálního státu v evropském stylu, jak to má v úmyslu uhradit a jak rozsáhlá dlouhodobá ekonomická újma z toho vyplyne?