Monday, November 24, 2014
0

Znovuzrození Gordona Gekka

NEW YORK – Ve filmu Wall Street z roku 1987 pronesla postava Gordona Gekka slavný výrok: „Lačnost je dobrá.“ Jeho krédo se stalo étosem deset let trvajících excesů podnikového a finančního sektoru, který koncem 80. let skončil zhroucením trhu s podřadnými dluhopisy a krizí družstevních záložen. Sám Gekko se pakoval do vězení.

V pokračování filmu Wall Street – které má příští měsíc premiéru – vidíme Gekka, jak je o generaci později propuštěn z vězení a vrací se do finančního světa. Jeho návrat přichází právě ve chvíli, kdy je úvěrová bublina přiživovaná boomem podřadných hypoték krátce před prasknutím, což vyvolá nejhorší finanční a hospodářskou krizi do dob velké hospodářské krize ve 30. letech.

Mentalita typu „lačnost je dobrá“ je pravidelným rysem finančních krizí. Byli však obchodníci a bankéři ságy podřadných hypoték lačnější, arogantnější a nemorálnější než Gekkové 80. let? Ani ne, protože lačnost a nemorálnost jsou na finančních trzích odedávna běžné.

Výuka morálky a hodnot na obchodních školách takové chování nezkrotí, ale změna motivů odměňujících krátkodobé zisky a vedoucích bankéře a obchodníky k nadměrnému riskování ano. Bankéři a obchodníci před nedávnou krizí jen racionálně reagovali na schémata odměn a bonusů, která jim umožňovala podnikat s obrovským objemem vypůjčených prostředků a zajišťovala jim vysoké příjmy, ale nakonec téměř zákonitě vedla k bankrotu velkého počtu finančních institucí.

Máme-li se takovým excesům vyhnout, nestačí jen spoléhat se na lepší regulaci a dohled, a to ze tří důvodů:

·        Chytří a hamižní bankéři a obchodníci si vždy najdou cesty, jak nová pravidla obcházet;

·        Generální ředitelé a správní rady jakýchkoliv finančních společností – natožpak regulátoři a dohlížitelé – nemohou efektivně monitorovat rizika a chování tisíců různých ziskových a ztrátových center ve firmě, neboť každý obchodník a bankéř je samostatnou jednotkou zisků a ztrát, která riskuje firemní kapitál;

·        Generální ředitelé a správní rady se sami ocitají ve velkých střetech zájmů, protože nezastupují skutečný zájem koncových akcionářů svých firem.

V důsledku toho žádná reforma regulace a dohledu nedokáže kontrolovat bubliny a excesy, pokud se nezmění několik dalších zásadních aspektů finančního systému.

Za prvé se musí prostřednictvím regulace radikálně změnit kompenzační schémata, poněvadž banky samotné to neudělají ze strachu, že jejich talentovaní lidé přejdou ke konkurenci. Zejména bonusy založené na krátkodobých výsledcích by se měly nahradit bonusy odvozenými ze střednědobých výsledků riskantních obchodů a investic.

Za druhé platí, že zrušení Glass-Steagallova zákona, který odděloval komerční a investiční bankovnictví, byla chyba. Starý model soukromých obchodních společností, v nichž byli partneři motivováni navzájem se sledovat, aby zabránili neuváženým investicím, ustoupil modelu veřejných společností, které agresivně soupeří mezi sebou i s komerčními bankami, aby dosáhly stále rostoucí ziskovosti, což bylo možné pouze při neuvážené míře transakcí s vypůjčenými penězi.

Podobně i přechod od úvěrového modelu „vytvořit a držet“ na model „vytvořit a distribuovat“, jenž byl založen na sekuritizaci, vedl k masivnímu přenosu rizika. Konečnému úvěrovému riziku nebyl vystaven žádný hráč s výjimkou toho posledního v sekuritizačním řetězci; ostatní prostě jen kasírovali vysoké poplatky a provize.

Za třetí se finanční trhy a finanční společnosti staly uzlem střetů zájmů, který se musí rozplést. Tyto střety jsou vrozené, poněvadž firmy angažující se v komerčním bankovnictví, investičním bankovnictví, obchodech s majetkovými podíly, tvorbě trhu a obchodování na něm, pojištění, správě aktiv, správě soukromého majetku, činnosti hedgeových fondů a dalších službách figurují na obou stranách každého obchodu (nedávný případ banky Goldman Sachs byl pouhou špičkou ledovce).

Ve finanční soustavě existují také obrovské problémy s prostředníky, poněvadž hlavní hráči (jako jsou akcionáři) nemohou řádně monitorovat počínání prostředníků (generálních ředitelů, manažerů, obchodníků, bankéřů), kteří sledují vlastní zájmy. Problém navíc není jen v tom, že dlouhodobé akcionáře berou na hůl hamižní krátkodobí prostředníci; i akcionáři mají problémy se zastoupením. Nemají-li finanční instituce dostatek kapitálu a akcionáři nemají ve hře dostatek vlastních prostředků, začnou tlačit na generální ředitele a bankéře, aby prováděli příliš mnoho transakcí s cizími penězi a příliš riskovali, protože v sázce není jejich čisté jmění.

Současně je zde problém dvojího prostřednictví, neboť koncoví akcionáři – individuální akcionáři – přímo neovládají správní rady a ředitele. Tyto akcionáře zastupují institucionální investoři (penzijní fondy atd.), jejichž zájmy, agendy a kamarádské vztahy je mnohdy pevněji vážou na ředitele a manažery firem. Opakované finanční krize jsou proto také výsledkem nezdařeného systému firemního řízení.

Za čtvrté platí, že lačnost nelze kontrolovat jakýmkoliv apelem na morálku a hodnoty. Lačnost se musí kontrolovat strachem ze ztráty, který pramení z vědomí, že neuvážlivé instituce a prostředníky nebude nikdo zachraňovat. Systematické sanace během poslední krize – jakkoliv byly nezbytné pro zabránění globálnímu krachu – tento problém morálního hazardu ještě zhoršily. Nejenže byly finanční instituce pokládané za „příliš velké, než aby mohly padnout“ zachraňovány, ale pokřivenost tohoto systému se prohloubila, když se tyto instituce staly v důsledku konsolidace finančního sektoru ještě většími. Je-li nějaká instituce příliš velká, než aby mohla padnout, pak je příliš velká a měla by být rozbita.

Nepřikročíme-li k těmto radikálním reformám, budou se vynořovat stále noví Gordonové Gekkové – a Charlesové Ponziové. Za každého potrestaného a znovuzrozeného Gekka – jakým je ten v novém filmu Wall Street – se narodí stovky ještě mizernějších a lačnějších Gekků.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

    Please login or register to post a comment

    Featured