NEW YORK – Nacházíme se ve vleklém období mezinárodního přechodu, které započalo před více než dvěma desítkami let skončením studené války. Tuto éru strategického soupeření Spojených států a Sovětského svazu nahradilo období, v němž USA disponovaly daleko větší mocí než kterákoliv jiná země a těšily se bezpříkladnému vlivu.

Unipolární americké období později ustoupilo světu, který lze příhodněji označit za nepolární – světu, v němž je moc široce rozprostřená mezi téměř 200 států a desetitisíce nestátních aktérů, od al-Káidy po al-Džazíru a od banky Goldman Sachs po Organizaci spojených národů.

Tím, co odlišuje jednotlivé dějinné éry, není ani tak rozdělení moci, jako spíše stupeň uspořádanosti mezi státy a uvnitř nich. Řád nikdy nenastane sám od sebe; je výsledkem vědomého úsilí nejmocnějších entit na světě.

USA sice zůstávají nejmocnější zemí světa, ale nemohou samy udržovat, natožpak prohlubovat mezinárodní mír a prosperitu. Jsou přetížené, odkázané na mohutný každodenní dovoz dolarů a ropy a jejich ozbrojené síly se angažují v náročných konfliktech v Afghánistánu a Iráku. USA zkrátka postrádají prostředky a politický konsensus, aby na sebe vzaly mnohem více globální zodpovědnosti. A také postrádají prostředky, aby přesvědčily ostatní k následování jejich příkladu.

Současné problémy – například šíření látek a zbraní hromadného ničení, udržování otevřené světové ekonomiky, klimatické změny nebo boj s terorismem – navíc nemůže řešit a už vůbec ne vyřešit jediná země. Společné výzvy může naplnit pouze kolektivní úsilí: čím globálnější je reakce, tím s vyšší pravděpodobností uspěje.

Stručně řečeno potřebují USA partnery, má-li se stát jednadvacáté století érou, v níž se bude většina lidí na světě těšit relativnímu míru a uspokojivé životní úrovni. Partnerství, která převládala během studené války – mezi USA, západní Evropou, Austrálií a několika asijskými zeměmi včetně Japonska a Jižní Koreje –, už však nejsou dostatečná. Tyto země postrádají zdroje a mnohdy i vůli zvládat většinu světových problémů.

Staří partneři proto potřebují partnery nové. Potenciál uspokojit tuto potřebu mají vznikající nové mocnosti. Otázka zní, jak jsou Čína, Indie, Brazílie a další země připraveny se svou rostoucí silou naložit.

Tím, co dělá zemi velkou, není její rozloha, počet obyvatel, armáda ani ekonomika, nýbrž způsob, jímž využívá svou moc k utváření světa za vlastními hranicemi. Země, které jsou silné, ale stále rozvojové, mají sklon pokládat zahraniční politiku v podstatě za pouhou služebnici politiky domácí a za prostředek, jak získat přístup na trhy a ke zdrojům nezbytným pro rychlý rozvoj.

Takový pohled je pochopitelný, ale krátkozraký. Vycházející mocnosti se nemohou zapouzdřovat ani izolovat před tím, co se děje za jejich hranicemi. Ať už si to připouštějí, nebo ne, uspořádání světa je i jejich zájmem.

Vezměme si za příklad Čínu, podle mnoha měřítek nejvýznamnější nově nastupující velmoc světa. Chce si udržet preferovaný přístup na energetické trhy Íránu, ale bude-li výsledkem íránských jaderných ambicí konflikt, bude Čína za tyto zdroje platit mnohem více. Vyhlídka ohrožení stability širšího Blízkého východu a toku ropy by měla podnítit Čínu k podpoře rozsáhlých sankcí proti Íránu. Není ovšem zřejmé, zda si to nejvyšší představitelé Číny uvědomí a začnou jednat v dlouhodobém zájmu své země.

Jde o to, abychom nevypichovali pouze Čínu. Podobné otázky platí i pro Indii a Brazílii. A nejsou to jen rozvojové a rozvíjející se země, které musí přehodnotit svůj přístup ke světu. Udělat to musí i USA. O americké výzvě Číně, aby se i ona začala podílet na globálním dění, se toho řeklo a napsalo hodně, avšak Čína se jednoduše nehodlá stát pilířem světa definovaného Američany. Chce pomoci stanovovat pravidla a budovat instituce určené k jejich vymáhání.

Je na USA, aby na tom s Čínou a dalšími zeměmi spolupracovaly, což vyžaduje otevřený přístup Američanů k preferencím ostatních a k jejich volání po významnější roli. Propůjčení větší moci skupině G-20 je krok správným směrem, ale je zapotřebí učinit mnoho dalších změn včetně restrukturalizace OSN, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, aby i tyto instituce odrážely nové rozdělení moci. Výměnou za to by nová uspořádání měla vyzývat rozvíjející se země k většímu příspěvku k řešení otázky klimatických změn, plateb za mírové mise a budování států, podpory volného obchodu a sankcí proti těm, kdo podporují terorismus nebo vyvíjejí zbraně hromadného ničení.

Významné státy současné éry, rozvinuté i rozvíjející se, jsou schopny dosáhnout v dnešních určujících tématech shody. Jejich ochota to učinit rozhodne o tom, kdy a jak současné období globálního přechodu skončí a co přijde po něm.