Saturday, November 22, 2014
0

Řádná správa začíná doma

Celá žalostná Wolfowitzova aféra se podle všeho blíží ke konci. Jen těžko lze věřit, že se ve Světové bance ještě delší dobu udrží, a je na čase začít blíže přemýšlet o budoucnosti této instituce. Od samého začátku jsem kritizoval způsob, jakým byl vybrán, protože už dlouho oponuji „chlapské“ dohodě mezi Spojenými státy a Evropou, podle níž USA vždy dosazují hlavu Světové banky a Evropa hlavu MMF. Tato nepsaná domluva pochází z doby zakládání brettonwoodských institucí v éře, kdy ještě přetrvával kolonialismus, a v jedenadvacátém století už nedává smysl.

Objevují se zprávy, že evropští lídři sdělili USA, že pokud Wolfowitze přimějí k rychlému a tichému odstoupení, bude jim dovoleno vybrat si Wolfowitzova nástupce. Je snadné pochopit, proč se USA a Evropa chtějí držet ve vyježděných kolejích, ale taková dohoda by se rovnala promarněné příležitosti. Neumím si představit lepší způsob oživení důvěry v tyto dvě ctihodné instituce, než konečně otevřít způsob, jímž se volí jejich prezidenti.

Jedno ponaučení z Wolfowitzova debaklu tkví v tom, že opravdu záleží na tom, jaký pocit vedení Světové banky vyvolává u podílníků a zaměstnanců Banky. Svět byl vůči Wolfowitzovi předpojatý od počátku kvůli jeho úloze v irácké válce. Lidé však byli ochotni mu dát šanci. Někteří říkali, že snad bude dalším Robertem McNamarou, ministrem obrany USA, který se přičinil o zabřednutí Ameriky do války ve Vietnamu, ale svou službu Bance využil jako pokání.

Zpočátku tu byly důvody k naději: Wolfowitz byl rázný při obhajobě odpouštění dluhů a ukončení zemědělských dotací. Najal ovšem také své staré přátele a politické spojence – z nichž mnozí neměli s rozvojem žádnou zkušenost – a izoloval se od svého personálu, čímž se odcizil lidem, jejichž podporu potřeboval. Jak jsme se dozvěděli z případu Larryho Summerse v Harvardu, záleží nejen na vztazích s dárci a poskytovateli financí, ale také na vztazích uvnitř institucí. V tomto ohledu Wolfowitz, po všech stránkách inteligentní a milý člověk, neudělal právě mnoho pro své dobro.

Co je horší, Wolfowitz podle všeho neměl pro Banku žádnou velkou vizi. Místo rozvojové strategie došlo k rozšíření protikorupční agendy, zahájené jeho předchůdcem Jamesem Wolfensohnem.

Jako hlavní ekonom Světové banky za Wolfensohna jsem argumentoval, že nebude-li se řešit korupce, riskujeme podrývání jak růstu, tak zmírňování chudoby. Když jsem z Banky odcházel, tyto myšlenky byly všeobecně přijímané a těšilo mě, že Wolfowitz podpořil pokračování snah Banky. Boj proti korupci ale vždy byl jen jednou částí složitější rozvojové agendy, jíž bylo zapotřebí. Vždyť efektivitu pomoci může podkopat nekompetence stejně jako korupce.

Želbohu, protikorupční agenda Banky se zpolitizovala. Vznikl tlak na financování Iráku – země s hojným výskytem korupce –, zatímco jiné země byly z korupce obviněny bez patřičných pádných důkazů či konkrétních podrobností. Tady byla tedy rovněž zmařena příležitost. Cíle kampaně byly chvályhodné, ale probudila nepřátelství a zlou krev, čímž podryla svou účinnost.

Světová banka při svém úsilí o podporu demokracie a řádné správy musí trvat na nejvyšších procesních standardech: obvinění z korupce by měla být brána vážně a důkazy předány národním orgánům k použití v otevřených, transparentních a nezávislých soudních řízeních. Právě to by měl mít na paměti Wolfowitzův nástupce. Mají-li být protikorupční kampaně považovány za účinné, musejí být spravedlivé a transparentní.

Totéž platí pro výběr prezidenta Světové banky. Pořád je tu naděje, že ze spárů porážky přece jen vyrveme vítězství. Co bylo doposud smutnou a žalostnou ságou, mohlo by končit happy endem, bude-li Wolfowitzův nástupce zvolen v otevřeném a transparentním procesu. To je, doufejme, záblesk naděje nad černými mraky, jež visí nad Světovou bankou.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

    Please login or register to post a comment

    Featured