Když v roce 1989 padla Berlínská zeď, mnozí lidé se domnívali, že „kapitalismus“ vyhrál ideologickou studenou válku a že „komunismus“ prohrál. Avšak třebaže „kapitalismus“ – definovaný jako ekonomický systém vybudovaný na soukromém vlastnictví majetku – zřetelně převládl, mezi oněmi bezmála 200 zeměmi, které jej dnes v jisté formě praktikují, existuje mnoho odlišností.

Považujeme za užitečné rozdělit kapitalistické ekonomiky do čtyř širokých kategorií. Ačkoliv mnohé ekonomiky překlenují několik kategorií, většina spadá primárně do jedné z nich. Následující typologie pomáhá vysvětlit, proč některé ekonomiky rostou rychleji než jiné.

Oligarchický kapitalismus existuje tam, kde se moc a peníze silně koncentrují v rukou úzké skupiny lidí. Jde o nejhorší formu kapitalismu, a to nejen kvůli krajní nerovnosti v příjmech a bohatství, jež takové ekonomiky tolerují, ale také proto, že elity neprosazují růst jako hlavní cíl hospodářské politiky. Namísto toho oligarchové upravují pravidla tak, aby maximalizovali vlastní příjem a bohatství. Taková uspořádání převažují v rozsáhlých oblastech Latinské Ameriky, na arabském Středním východě a v Africe.

Státem řízený kapitalismus označuje ekonomiky, kde je růst hlavním ekonomickým cílem (tak jako v dalších dvou podobách kapitalismu), ale snaží se jej dosáhnout protěžováním konkrétních firem a odvětví. Vlády přidělují úvěry (prostřednictvím přímého vlastnictví bank anebo vlivem na úvěrové rozhodování soukromých bank), poskytují přímé dotace či pobídky, zajišťují obchodní ochranu nebo využívají jiných regulačních prostředků ve snaze „vybrat si vítěze“.

Ekonomiky jihovýchodní Asie doložily obrovský úspěch státního řízení a až do sklonku 90. let minulého století bylo ve Spojených státech slyšet výzvy k napodobení jejich postupů. Achillovou patou státního řízení je ale to, že jakmile se takové ekonomiky přiblíží „hranici výrobních možností“, tvůrcům politik dojdou branže a technologie, jež lze kopírovat. Když se pak státní úředníci namísto trhů pokoušejí stanovit příští vítěze, hrozí jim obrovské riziko, že zvolí nesprávná odvětví nebo že do stávajících sektorů nalijí příliš mnoho investic, čímž zapříčiní nadměrnou kapacitu. Tato tendence značně přispěla k asijské finanční krizi let 1997-98.

Velkofiremní či manažerský kapitalismus označuje ekonomiky, kde výrobě a zaměstnanosti vévodí velké firmy, nazývané často „národní šampioni“. Menší podniky existují, ale působí obvykle v maloobchodním prodeji a ve službách a mívají jen jednoho nebo několik málo zaměstnanců. Firmy se rozrůstají využíváním úspor z rozsahu a vylepšováním a velkovýrobou zásadních inovací vyvinutých podnikateli (viz níže). Předními příklady manažerského kapitalismu, který podobně jako státní řízení také zajišťuje solidní hospodářskou výkonnost, jsou západoevropské ekonomiky a Japonsko.

Manažerský kapitalismus ale také má svou Achillovu patu. Byrokratické podniky jsou obvykle alergické na podstupování velkých rizik – tedy na vývoj a obchodní využití zásadních inovací, které posouvají hranici výrobních možností a přinášejí velké trvalé nárůsty produktivity a tím i hospodářského růstu.

Velké firmy mají relativně výraznou averzi vůči riziku nejen proto, že jsou byrokratické a pod každé novátorství se musí podepsat řady manažerů, ale také proto, že se zdráhají podpořit inovace, u nichž hrozí, že překonají výrobky či služby, z nichž jim v současnosti plynou zisky. Podle našeho názoru meze manažerského kapitalismu vysvětlují, proč po dotahování amerických úrovní příjmů na hlavu v 80. letech nedokázaly západní Evropa ani Japonsko držet krok s americkým oživením produktivity, které od 90. let pohánějí informační technologie.

To nás vede ke čtvrtému typu: podnikatelskému kapitalismu . Zásadní inovace, které neustále tlačí na hranici výrobních možností, historicky uvádějí na trh ekonomiky, kde dynamismus vychází z nových firem. Příklady z posledních dvou století zahrnují takové převratné výrobky a inovace jako železnici, automobily a letadla, telegraf, telefon, rozhlas a televizi, klimatizaci, a jak už bylo zmíněno, různé technologie zodpovědné za revoluci informačních technologií, mimo jiné střediskové i osobní počítače, směrovače a další hardwarová zařízení a velkou část softwaru, který je řídí.

Jistěže, žádná ekonomika nemůže svůj potenciál plně realizovat pouze skrze podnikatelské firmy. Optimální směs firem obsahuje vedle mladších firem zdravou dávku velkých podniků, které mají finanční i lidské zdroje k vylepšování a velkovýrobě zásadních inovací.

Bez Boeingu a dalších velkých výrobců letadel by například nebylo možné obchodně využít toho, co průkopnicky přinesli bratři Wrightové, bez Fordu a General Motors by se masově nevyráběly automobily a tak dále. Ale bez podnikatelů by existovalo jen málo skutečně odvážných inovací, které formují naši moderní ekonomiku a naše životy.

Výzvou pro všechny ekonomiky, které chtějí maximalizovat svůj růstový potenciál, je tedy hledání správného mixu manažerského a podnikatelského kapitalismu. Ekonomiky, kde se dnes podnikatelům daří, nesmí usnout na vavřínech. Státem řízené ekonomiky mohou ve své cestě rychlého růstu pokračovat, ale budou-li chtít rychlý růst zachovat, nakonec se budou muset transformovat na příhodnou směs dalších dvou forem „dobrého kapitalismu“.

Indie a Čína už se každá svým způsobem tímto směrem pohybují. Uskutečnění obdobné transformace bude nejtěžším úkolem pro ekonomiky zabředlé do oligarchického kapitalismu. Může být dokonce zapotřebí revoluce – samozřejmě že ideálně nenásilné –, aby byly nahrazeny elity, které dnes těmto ekonomikám a společnostem vévodí a pro něž růst není hlavním cílem.