LONDÝN – „Schodky jsou vždy špatné,“ hřímají fiskální jestřábi. Nikoliv, oponuje analytik strategických investic H. Wood Brock v zajímavé nové knize The American Gridlock (Americká slepá ulička). Správné hodnocení podle Brocka závisí na „složení a kvalitě celkových vládních výdajů“.

Vládní schodky vyvolané běžnými výdaji za služby či transfery jsou špatné, protože nevytvářejí žádný příjem a navyšují státní dluh. Naproti tomu schodky vyplývající z kapitálových výdajů jsou – nebo mohou být – dobré. Pokud se s těmito výdaji uvážlivě pracuje, vytvářejí tok příjmů, který obsluhuje a nakonec i umořuje dluh, a co je ještě důležitější, zvyšuje produktivitu a tím zlepšuje dlouhodobý růstový potenciál dané země.

Z tohoto rozlišení vyplývá důležité fiskální pravidlo: běžné výdaje vlád by měly být za normálních okolností vyváženy zdaněním. V tomto ohledu je současné úsilí omezit schodky na běžném účtu oprávněné, ovšem pouze v případě, že je plně nahradí programy kapitálových výdajů. Snižování běžných výdajů a zvyšování kapitálových výdajů by se tedy mělo provádět synchronizovaně.

Brock argumentuje tím, že se Spojené státy vzhledem ke stavu své ekonomiky nemohou vrátit k plné zaměstnanosti pouze na základě běžné politiky. Zotavení je příliš chatrné a země potřebuje po dobu deseti let investovat další bilion dolarů ročně do dopravních kapacit a školství. Vláda by měla založit Národní infrastrukturní banku, která by poskytovala finance prostřednictvím přímých půjček, lákáním zdrojů ze soukromého sektoru nebo kombinací obojího. (Podobnou instituci jsem navrhoval i pro Velkou Británii.)

Rozdíl mezi kapitálovými a běžnými výdaji (a tím i mezi „dobrými“ a „špatnými“ schodky) je pro jakéhokoliv studenta veřejných financí obehraná písnička. Vědomosti však zapomínáme tak alarmujícím tempem, že stojí za to si je zopakovat, zvláště když jsou ve Velké Británii a v Evropě, i když naštěstí (zatím) ne v USA, u moci deficitní jestřábi.

Podle návrhů dohodnutých na neformální schůzce Evropské rady 30. ledna mají všechny členské státy EU upravit svou ústavu tak, aby zaváděla pravidlo vyrovnaného rozpočtu, které má pro roční strukturální deficity stanovovat strop ve výši 0,5% HDP. Tento strop lze zvýšit pouze při hluboké depresi nebo jiných výjimečných okolnostech, což umožňuje proticyklickou politiku, pokud bude dohodnuto, že dodatečný deficit bude mít cyklickou, nikoliv strukturální povahu. V opačném případě bude překračování stropu automaticky trestáno pokutami ve výši až 0,1% HDP.

Velká Británie je jednou ze dvou zemí EU (vedle České republiky), které odmítly tento „fiskální kompakt“ podepsat. Jeho přijetí je přitom podmínkou získání přístupu k evropským sanačním fondům. Britská vláda má nicméně totožný cíl snížit svůj deficit běžného účtu ze současných 10% HDP téměř na nulu během pěti let.

Argument, který je na podporu této politiky běžně slyšet, tvrdí, že přesně totéž požadují i „strážci dluhopisů“. A finance některých evropských vlád (a v nedávné minulosti také vlád latinskoamerických) byly či jsou tak zašmodrchané, že je tato reakce pochopitelná.

To ovšem neplatí pro USA ani Velkou Británii, které svorně vykazují vysoké fiskální deficity. A většina zemí navíc udržovala přiměřeně přísnou fiskální disciplínu, než krize z roku 2008 podkopala jejich banky, srazila jejich daňové výnosy a vyhnala vzhůru jejich suverénní dluh.

Zároveň bychom neměli připisovat současné nadšení pro fiskální škrty pouze těmto nepředvídatelným skutečnostem. V jeho srdci totiž leží přesvědčení, že veškeré vládní výdaje nad rámec nezbytného minima jsou plýtvavé. I Evropa má své potřeštěnce na způsob americké Tea Party, jimž se hnusí sociální stát a přejí si ho zrušit nebo radikálně osekat a kteří jsou přesvědčeni, že státem posvěcené kapitálové výdaje jsou „práce pro práci“ – jen hromada silnic, mostů a nikam nevedoucích železničních tratí, které vysávají jejich peníze a jsou zatíženy korupcí a neefektivností.

Ti, kdo tomu věří, se nenechají zviklat ani korupcí a plýtváním, jež charakterizují rovněž velkou část výdajů v soukromém sektoru. A dávají přednost absolutnímu plýtvání, totiž ponechání milionů lidí, aby jen nečinně seděli (Brock odhaduje, že 16% americké pracovní síly je nezaměstnaných, podzaměstnaných nebo odrazených od hledání práce), před možná částečným plýtváním v podobě programů, které tyto lidi navracejí do práce, rozvíjejí jejich schopnosti a vytvářejí státu hodnoty.

Některé detaily Brockovy argumentace lze podrobit kritice: hlubší pochopení Keynese by mu poskytlo přesvědčivější reakci na námitku, že kdyby státem financované projekty stály za realizaci, pak by je realizoval soukromý sektor. Nepotrvá dlouho a budeme muset dávat na tyto otázky odpověď, protože fiskální pravidla z doby před propadem, která se Evropané domýšlivě snaží posílit, nebyla pro tento úkol způsobilá.

Máme daleko k tomu, abychom dokázali formulovat teorii makroekonomické politiky po recesi, ale určité prvky jsou zřejmé. V budoucnu budou muset jít fiskální a měnová politika ruku v ruce: ani jedna z nich nedokáže sama o sobě stabilizovat vnitřně nestabilní tržní ekonomiky. Měnová politika bude muset dělat mnohem více, než dělala před rokem 2008, aby omezila „iracionální nestřídmost“ finančních trhů. A také potřebujeme nový, jednoznačný systém fiskálního účetnictví, jenž bude rozlišovat mezi vládními výdaji financovanými z daní a veřejnými výdaji, které se zaplatí samy.

A především si musíme uvědomit, že role státu přesahuje pouhé udržování vnější bezpečnosti a domácího práva a pořádku. Jak napsal Adam Smith v knize Bohatství národů:

„Třetí a poslední povinnost panovníka… je povinnost vybudovat a udržovat takové veřejné instituce a takové veřejné stavby, které jsou sice společnosti jako celku nejvýš prospěšné, ale jsou takové povahy, že užitek z nich by jednotlivci nebo malé skupince lidí nikdy nemohl nahradit výdaje na ně vynaložené, a proto se ani nedá očekávat, že by je vybudoval a udržoval některý jednotlivec nebo skupina jednotlivců.“

Mezi těmito veřejnými stavbami mají podle Smitha hlavní roli ty, které „usnadňují obchod v zemi, jako jsou dobré cesty, mosty, splavné průplavy, přístavy apod.“ Dalším střípkem zapomenutých vědomostí, o nichž se Smith rovněž zmiňuje, je význam vzdělání. A Smith na něj poukazuje právem, jakkoliv se dnešní deficitní jestřábi snaží svých chováním dokázat opak.