PAŘÍŽ – Fungování tržní směny – přímých transakcí mezi obchodníky a zákazníky – se postupně vyvinulo před třemi či čtyřmi tisíci let. V tomto novém společenském vztahu měl zákazník volnost koupit si, co chtěl, kdykoli a od kohokoli se rozhodl, přičemž často s prodejcem smlouval o ceně.

Díky těmto rysům je volný trh součástí základní svobody zakořeněné ve všedním životě. Převládá dodnes, neboť veškeré snahy o vybudování alternativy, dokonce i totalitní, selhaly. Ostatně je tomu 20 let, co se do světa tržní směny navrátily bývalé komunistické země východní Evropy, což byl krok, který sociální demokraté po celém světě učinili už v roce 1946.

Volný trh několik tisíciletí tvořili jednotlivci: řemeslníci, obchodníci a spotřebitelé. Když se před třemi staletími vynořil kapitalismus, šlo jednoduše o tutéž činnost ve větším měřítku. Parní stroje a elektřina umožnily většímu počtu lidí pracovat společně a korporace dokázaly přilákat velké množství drobných střadatelů, kteří se stali kapitalisty.

Systém je to fantastický. Do doby Velké francouzské revoluce se životní úroveň od dob římského impéria stěží zdvojnásobila. Dnes je 150krát vyšší.

Kapitalismus je ale také krutý. V jeho počátcích byli lidé nuceni pracovat 17 hodin denně, bez dní volna a bez penze. Byl jistou formou otroctví. Díky demokracii, sociálnímu zápasu a odborovým svazům pracujících, společně s politickými snahami sociální demokracie, se nehumánnost systému zčásti změkčila.

Nicméně ponechá-li se sám sobě, systém je nestabilní. Přibližně jednou za deset let prochází krizí. Nejhorší krize dvacátého století, mezi lety 1929 a 1932, zapříčinila, že během necelých šesti měsíců ve Velké Británii, Spojených státech a Německu přišlo o zaměstnání 70 milionů pracujících (aniž by dostávali dávky v nezaměstnanosti). To vyneslo k moci Adolfa Hitlera, což vyústilo ve válku, která za sebou zanechala 50 milionů mrtvých.

Přesvědčení, že systém je zapotřebí stabilizovat, byl po válce všeobecně rozšířený. Nakonec vznikl vyváženější systém, založený na třech hlavních institucích: zdravotním pojištění, keynesiánské fiskální a měnové politice ke zmírnění dopadů hospodářského cyklu a především politice vysokých platů a snižování ekonomické nerovnosti s cílem povzbudit spotřebu domácností.

Úspěch byl ohromující: 30 let souvislého a svižného hospodářského růstu, plná a setrvalá zaměstnanost ve všech vyspělých státech a žádná finanční či hospodářská krize. Životní úroveň se v tomto období zvýšila téměř desetinásobně. Prosperita se stala hlavní zbraní, která Západu zajistila vítězství nad sovětským komunismem. Lidé ve východní Evropě si tento druh kapitalismu s nadšením osvojili.

Politický úspěch kapitalismu však přišel právě ve chvíli, kdy se systém začínal kazit. Vysoké platy poháněly růst, ale snižovaly zisky. Akcionáři se organizovali do penzijních, investičních a hedžových fondů. Kvůli jejich tlaku se propadla zaměstnanost, čímž se podíl mezd na celkovém národním důchodu za posledních 30 let snížil o 10 %.

Ve vyspělých zemích se počet chudých pracujících rozrostl na 10 až 15 % pracovních sil, přičemž dalších 5 až 10 % pracujících je bez zaměstnání a 5 až 10 % vypadlo z trhu práce úplně. Navíc v posledním čtvrtstoletí propukala každých čtyři až pět let vážná finanční krize, regionální či globální. Roční růst klesl v průměru pod 3 %. Dnešní krizi vyvolalo všeobecné ukrývání špatných úvěrů do balíčků cenných papírů prodávaných do celého světa.

Šířící se bankroty způsobily vážné zadrhnutí úvěrů a to zapříčinilo hlubokou recesi a spolu s ní brutální vzestup nezaměstnanosti. Tři stabilizační mechanismy kapitalismu ztratily svou účinnost. Bohaté země sice stimulací svých ekonomik zareagovaly bystřeji a moudřeji než v roce 1929 a mohutné krvácení bank se podařilo zastavit, na povzbuzení růstu to ale nestačí.

Ocitáme se teď ve zvláštním období, kdy vlády, bankéři i novináři zvěstují konec krize jen proto, že už se týden co týden nehroutí žádná z velkých bank. Nic se však dosud nevyřešilo a nezaměstnanost setrvale roste.

Ještě horší je, že bankovní sektor se snaží využít záchranných balíčků z veřejných peněz k ochraně svých výsad, včetně nemravně přemrštěných bonusů a přehnané volnosti při vytváření spekulativních finančních aktiv bez spojitosti s reálnou ekonomikou. Takže onen takzvaný konec krize se spíš jeví jako obnova mechanismů, které ji zapříčinily.

Ekonomická aktivita se všude s námahou ustaluje o 5 až 10 % pod hladinami z roku 2007. Pramenem krize zůstává propad kupní síly středních a nižších tříd a krach spekulativních bublin vyvolaných nenasytností movitých vrstev toužících po ještě větším jmění. Máme-li však mít systém, v němž si mohou polepšit téměř všichni, nemohou zároveň bohatí neustále bohatnout. Jinak můžeme očekávat dlouhé období stagnace, kořeněné periodickými finančními krizemi.

Za těchto okolností většina evropských voličů nedávno znovu prokázala, že dávají přednost pravici a jejímu sklonu podporovat zlatokopy. Čeká nás ponurá budoucnost.