Rok 2003 byl pro globalizaci v mnoha směrech katastrofou. Amerika a její ,,koalice" ochotných šla do války v Iráku bez podpory OSN a schůzka Světové obchodní organizace (WTO) v Cancúnu, která se měla stát hybnou silou pro úspěšné završení Rozvojového kola obchodních jednání, skončila nezdarem. Rok 2004 bude téměř jistě lepší, a to pro politickou globalizaci i pro globální ekonomiku. Ale netěšme se na skvělý rok.

Události v Iráku demonstrují selhání demokratických procesů na mezinárodní úrovni - a potřebu je posílit. Přístup Bushovy administrativy k válce v Iráku a jejím důsledkům je poznamenán stejným unilateralismem, jaký Spojené státy projevily odmítnutím kjótského protokolu a Mezinárodního trestního soudu.

Když se kolektivní rozhodnutí světa v každém z těchto případů lišilo od toho, co chtěla Amerika, trval prezident Bush na tom, aby si Spojené státy prosadily svou. Otázka, zda vláda USA záměrně lhala světu ohledně existence iráckých zbraní hromadného ničení, či zda se jen nechala unést vlastní rétorikou, je méně důležitá než ponaučení, které je potřeba si z celé věci vzít: totiž že je nebezpečné vkládat přílišnou moc do rukou hrstky lidí.

USA si však konečně uvědomují, že ani supervelmoc nedokáže zajistit bezpečnost v zemi okupované silou. Je možné, že se jim v prvních měsících okupace podařilo získat irácký lid na svou stranu, ale následně nahromaděné omyly již možná odsoudily kampaň za srdce a mysl Iráčanů k nezdaru. Amerika rovněž dospěla k poznání potřeby odpustit Iráku dluhy, což bude vyžadovat obnovení přátelských vztahů a spolupráci s tradičními americkými spojenci, kteří se postavili proti válce.

Tento vývoj událostí obsahuje naději, že USA zaujmou v roce 2004 multilaterálnější přístup k zahraniční politice. Rozhodnutí Bushovy administrativy vyřadit věřitelské státy, jako jsou Francie, Německo a Rusko, z účasti na zakázkách na obnově Iráku, však tuto naději podkopává.

Bude-li navíc při obnově uplatněn americký přístup ,,šokové terapie" - tedy rychlé hospodářské liberalizace a privatizace -, pravděpodobně to vyvolá vyšší nezaměstnanost a ještě větší nelibost. ,,Šoková terapie" je strategií, která opakovaně selhala. V roce 2004 by svět mohl znovu pochopit, jaká rizika plynou z nadměrného spoléhání se na ideologii nebo vedoucí roli jediné země. Irák utrpí nejvíce, ale důsledky budou téměř jistě citelné v širším měřítku.

Rozhovory Světové obchodní organizace v Cancúnu představovaly další velké selhání globalizace v roce 2003. USA a Evropa popřely svůj slib, že toto kolo obchodních jednání se bude týkat zlepšení nelehké situace rozvojových zemí. Rozhodně se jim nepodařilo napravit nerovnosti z předchozích kol obchodních jednání, která situaci nejchudší oblasti světa ještě více zhoršila.

Nejenže se USA a Evropa pokusily vnutit rozvojovým zemím svou obchodní agendu, ale navíc nadále trvaly na svém právu dotovat zemědělství a vznesly nové požadavky, které by život v rozvojových státech dále zhoršily. Rozvojové země se však poprvé sjednotily a rozhovory skončily neúspěchem.

Po vzájemném obviňování se z krachu jednání budou Amerika a Evropa i v roce 2004 trvat na opětovném zahájení rozvojového kola. Neučiní-li však zároveň významné ústupky v otázce zemědělství, necelních bariér a práv na ochranu duševního vlastnictví, co budou moci rozvojové státy získat? Cla na průmyslové zboží v rozvinutých zemích jsou již natolik nízká, že rozvojové země v této oblasti pravděpodobně mnoho výhod nezískají - a naopak mají mnoho co ztratit v případě další nespravedlivé obchodní dohody.

Rozvojové státy se však některým trikům Západu učí. V listopadu v Miami odsouhlasily vznik Celoamerické zóny volného obchodu, která ve skutečnosti žádný volný obchod nezajišťuje a jen stěží přesahuje hranice toho, co již bylo dohodnuto v rámci WTO. Stručně řečeno to začíná vypadat tak, že jakýkoliv úspěch v současném kole obchodních jednání bude založen na bezobsažných dohodách.

Oživení ekonomické aktivity v Japonsku a USA je pro globální ekonomiku v roce 2004 pozitivním příslibem, stejně jako pokračující síla Číny. Každý hospodářský pokles někdy skončí a je nejvyšší čas, aby se americká ekonomika, která se začala propadat téměř před čtyřmi lety, konečně zotavila. Mohlo k tomu dojít i dříve, kdyby Bushova administrativa byla podpořila daňové škrty pro nižší a střední třídu, a nikoliv pro bohaté. Velikost prosazených rozpočtových škrtů byla nicméně natolik značná, že určitý stimul vyvolala i tak. Náklady jsou ovšem enormní: kolosální fiskální deficit, který ohrožuje budoucí růst.

Protějškem obrovského fiskálního deficitu Spojených států je jejich propastné obchodní saldo. Tento dvojí deficit si vyžádal krutou daň na důvěře cizinců ve zdravé základy americké ekonomiky - a potažmo na vnější hodnotě dolaru. Zatímco euro zůstane v roce 2004 vůči dolaru silné, obchodní deficit Ameriky se zmírní, ovšem pouze za cenu ještě obtížnějšího dosažení zdravého hospodářského zotavení v Evropě.

Jakmile k tomuto zotavení dojde, obrovská poptávka po půjčkách ze strany USA a Evropy téměř jistě vyvolá celosvětový růst úrokových měr, což přinese další problémy takzvaným ,,novým ekonomikám" ve světě. Pro ty půjde jen o další doklad, že musí nést náklady strategických omylů učiněných v rozvinutých průmyslových zemích, o další doklad vykolejené globalizace.