17

Kvas krizí za krizí

NEW YORK – Ve stínu eurokrize a amerického fiskálního útesu je snadné přehlížet dlouhodobé problémy globální ekonomiky. Zatímco se zaměřujeme na bezprostřední hrozby, nepřestávají ovšem kvasit. Ignorujeme je na vlastní nebezpečí.

Tím nejvážnějším je globální oteplování. Přestože slabá výkonnost globálního hospodářství vyústila v odpovídající zpomalení nárůstu uhlíkových emisí, znamená to v úhrnu jen krátkou úlevu. Přitom zdaleka nedosahujeme žádoucí křivky: protože se s reakcí na změnu klimatu tak loudáme, dosažení cílové meze vzestupu globální teploty o dva stupně Celsia bude vyžadovat prudké snížení emisí v budoucnu.

Občas slyšíme, že vzhledem k ekonomickému zpomalení bychom globální oteplování měli odsunout stranou. Právě naopak, modernizace globální ekonomiky kvůli změně klimatu by pomohla oživit agregátní poptávku a růst.

Vzhledem k tempu technologické proměny a globalizace jsou nezbytné svižné strukturální změny ve vyspělých i rozvíjejících se zemích. Takové změny mohu být traumatické a trhy si s nimi ne vždy dobře poradí.

Tak jako Velká hospodářská krize vzešla zčásti z nesnází při přechodu od venkovské, zemědělské ekonomiky k městskému, výrobnímu hospodářství, tak i dnešní problémy zčásti vyrůstají z nutnosti posunout se od výroby ke službám. Musí vzniknout nové firmy, leč moderním finančním trhům jdou od ruky spíš spekulace a vykořisťování než poskytování finančních prostředků novým podnikům, zejména malým a středním společnostem.

Taková transformace navíc vyžaduje investice do lidského kapitálu, jež si jednotlivci často nemohou dovolit. Ke službám, o které mají lidé zájem, patří zdravotnictví a vzdělávání, dva sektory, v nichž přirozeně hraje důležitou úlohu vláda (vzhledem k tržním nedokonalostem, jež jsou těmto sektorům vlastní, a obavám o rovnost).

Před krizí roku 2008 se hodně hovořilo o globálních nevyváženostech a tom, že je nezbytné, aby země s obchodními přebytky jako Německo a Čína zvýšily svou spotřebu. Tento problém nezmizel; vždyť skutečnost, že Německo neřeší svůj chronický externí přebytek, je nedílnou součástí krize eura. Čínský přebytek jako podíl HDP sice poklesl, ale jeho dlouhodobé důsledky se teprve plně projeví.

Celkový obchodní deficit Ameriky se nevytratí bez posílení domácích úspor a podstatnější změny globálního měnového uspořádání. To prvé by negativně přispělo ke zpomalení země a ani jedno není na obzoru. Jak bude Čína zvyšovat svou spotřebu, nebude nutně nakupovat víc zboží ze Spojených států. Ve skutečnosti je pravděpodobnější, že zvýší spotřebu u neobchodovatelných statků, například zdravotní péče a vzdělávání, což vyvolá hluboká narušení globálního dodavatelského řetězce, zejména v zemích, které čínským producentům výroby na export dodávaly vstupy.

Nakonec tu máme celosvětovou krizi spočívající v nerovnosti. Problém není jen v tom, že nejvyšší příjmové skupiny pobírají největší díl ekonomického koláče, ale také v tom, že ti uprostřed nemají podíl na hospodářském růstu a zároveň v mnoha zemích sílí chudoba. Rovnost příležitostí v USA byla odhalena jako mýtus.

Přestože Velká recese tyto trendy zjitřila, byly zjevné už dlouho před jejím propuknutím. Tvrdím ostatně (a spolu se mnou i další), že jednou z příčin ekonomického zpomalení je právě narůstající nerovnost, která je zčásti důsledkem probíhajících hlubokých strukturálních změn globální ekonomiky.

Ekonomický a politický systém, který neprospívá většině občanů, není dlouhodobě udržitelný. V posledku se důvěra v demokracii a tržní hospodářství rozdrolí a legitimita stávajících institucí a pořádků bude zpochybněna.

Dobrou zprávou je, že v posledních třech desetiletích se výrazně zúžila mezera mezi rozvíjejícími se a vyspělými zeměmi. V chudobě nicméně stále žijí stamiliony lidí a došlo jen k malému pokroku při zkracování mezery mezi nejméně vyspělými zeměmi a ostatními.

Tady sehrávají svou roli neférové obchodní dohody, včetně přetrvávajících neospravedlnitelných zemědělských dotací, které srážejí ceny, na nichž mnozí z nejchudších závisejí. Vyspělé země doposud nesplnily slib, který daly v Dauhá v listopadu 2001, že vytvoří obchodní režim podporující rozvoj, ani závazek přijatý na summitu G8 v Gleneagles roku 2005, že zajistí podstatně více peněz na pomoc nejchudším zemím.

Trh sám o sobě žádný z těchto problémů nevyřeší. Globální oteplování je typický příklad „veřejného statku“. Aby proběhly strukturální transformace, jež svět potřebuje, je nezbytné, aby na sebe aktivní úlohu vzaly vlády – v době, kdy v Evropě i USA sílí požadavky na osekávání výdajů.

V zápase s dnešními krizemi bychom si měli klást otázku, zda nereagujeme způsoby, které zhoršují naše dlouhodobé problémy. Cesta vytýčená schodkovými jestřáby a zastánci úsporných opatření oslabuje ekonomiku současnosti a zároveň podrývá vyhlídky do budoucna. Ironie je v tom, že za situace, kdy největším problémem dneška je nedostatečná agregátní poptávka, existuje alternativa: investovat do budoucnosti, a to způsoby, které nám zároveň pomůžou vypořádat se s problémy globálního oteplování, celosvětové nerovnosti a chudoby a s nezbytností strukturální změny.

Z angličtiny přeložil David Daduč