NEW YORK – Svět zatím nedosáhl takové koordinace makroekonomické politiky, jaká bude zapotřebí k obnovení hospodářského růstu po Velkém krachu z roku 2008. Ve značné části světa dnes spotřebitelé omezují výdaje v reakci na prudký pokles svého bohatství a strach z nezaměstnanosti. Drtivá síla v pozadí současného kolapsu pracovních míst, výkonu a obchodních toků je ještě závažnější než finanční panika, která následovala po vyhlášení platební neschopnosti Lehman Brothers v září 2008.

K situaci před Velkým krachem se už samozřejmě nelze vrátit. Celosvětová finanční bublina se nemůže a ani by se neměla znovu vytvořit. Bude-li však svět efektivně spolupracovat, pak lze pokles spotřebitelské poptávky vyvážit hodnotným zvýšením investičních výdajů na řešení nejkritičtějších potřeb na zeměkouli: trvale udržitelné energie, bezpečné vody a kanalizace, snížení znečištění ovzduší, zlepšení zdravotnictví a zvýšení produkce potravin pro chudé.

Spojené státy, Evropa i Asie zažily prudký pokles bohatství kvůli pádu akciových trhů a cen nemovitostí. Zatím neexistuje autoritativní měření velikosti tohoto poklesu a jeho rozložení ve světě, ale v USA je objem bohatství oproti svému vrcholu pravděpodobně o zhruba 15 bilionů dolarů nižší, přičemž v Evropě a Asii dosahuje tento pokles přibližně 10 bilionů dolarů. Kombinovaný pokles bohatství o zhruba 25 bilionů představuje asi 60% ročního globálního důchodu. Pokles bohatství v USA vyjádřený jako podíl na americké ekonomice je ještě vyšší a tvoří přibližně 100% ročního důchodu, zatímco v Evropě a Asii je to asi 70% ročního důchodu.

Obvykle se předpokládá, že s každým dolarem poklesu bohatství domácností klesá jejich spotřeba přibližně o 0,05 dolaru. To by znamenalo přímý negativní šok ve výdajích domácností v USA ve výši přibližně 5% národního důchodu, přičemž v Evropě a Asii by to bylo zhruba 3,5%.

Pokles je tak výrazný, že se ve všech velkých regionech světové ekonomiky prudce zvýší nezaměstnanost a v USA dost možná dosáhne 9-10%. Domácnosti postupně naspoří tolik, aby své bohatství obnovily, a spolu s tím se časem zotaví také jejich spotřeba. Bude k tomu však docházet příliš pomalu, než aby to mohlo zabránit rychlému vzestupu nezaměstnanosti a masivnímu výpadku produkce v poměru k potenciální výkonnosti.

Svět proto potřebuje stimulovat jiné typy výdajů. Jednou z účinných cest, jak pozvednout světovou ekonomiku a pomoci uspokojit budoucí potřeby, je zvýšení výdajů na klíčové projekty infrastruktury zaměřené především na dopravu (silnice, přístavy, železnice a hromadnou dopravu), trvale udržitelnou energii (větrnou, solární, geotermální, zachycování a odlučování uhlíku a dálkové rozvodné sítě), kontrolu znečištění a zajištění vody a kanalizace.

Existují silné argumenty pro globální spolupráci na zvýšení těchto veřejných investic v rozvojových zemích a zejména v nejchudších regionech světa. Tyto regiony, mezi něž patří například subsaharská Afrika nebo střední Asie, současnou globální krizí nesmírně trpí kvůli klesajícím příjmům z vývozu, klesajícímu množství peněz od krajanů v zahraničí a klesajícímu přílivu kapitálu.

Chudé regiony trpí také klimatickými změnami, jako jsou četnější sucha způsobená emisemi skleníkových plynů v bohatých zemích. Současně zbídačelé země zoufale potřebují infrastrukturu, zejména silnice, železnice, obnovitelné zdroje energie, vodu a kanalizaci, ale i zlepšené průběžné zajišťování životně důležitých a život zachraňujících služeb, jako jsou zdravotnictví a podpora produkce potravin.

Přirozenou platformu pro koordinaci globální politiky představuje skupina G-20, která zahrnuje největší ekonomiky světa. Příští schůzka G-20, která se uskuteční počátkem dubna v Londýně, je klíčovou příležitostí ke včasné akci. Vedoucí světové ekonomiky – zejména USA, Evropská unie a Japonsko – by měly vytvořit nové programy financování investic do infrastruktury v zemích s nízkými příjmy. Objem půjček by měl nově dosahovat nejméně 100 miliard dolarů ročně, které by směřovaly do rozvojových zemí.

Nové financování by zahrnovalo přímé půjčky od exportních úvěrových agentur v bohatých zemích, díky čemuž by si chudé země mohly půjčovat dlouhodobě (například na 40 let) na výstavbu silnic, energetických sítí, výroby obnovitelné energie, přístavů, optických sítí a vodovodních a kanalizačních systémů. Skupina G-20 by měla také navýšit úvěrovou kapacitu Světové banky, Africké rozvojové banky a dalších mezinárodních finančních institucí.

Japonsko s přebytkem úspor, silnou měnou, obrovskými rezervami v zahraničních měnách a továrnami bez domácích zakázek by se mělo postavit do čela poskytovatelů těchto prostředků na infrastrukturu. Tím, že zaměří svou průmyslovou výrobu na uspokojování poptávky po infrastruktuře v rozvojovém světě, navíc může pozvednout vlastní ekonomiku i ekonomiky nejchudších zemí.

Spolupráce může proměnit prudký a děsivý pokles celosvětových výdajů na spotřebu v globální příležitost investovat více do budoucího blahobytu ve světě. Přesměrováním zdrojů ze spotřeby v bohatých zemích na investiční potřeby v zemích rozvojových může svět dosáhnout trojího vítězství. Vyšší investice a sociální výdaje v chudých zemích budou stimulovat celou světovou ekonomiku, podnítí hospodářský rozvoj a podpoří ekologickou udržitelnost prostřednictvím investic do obnovitelné energie, efektivního vodohospodářství a trvale udržitelného zemědělství.