Podle odhadů Organizace spojených národů dosáhla světová ekonomika v loňském roce růstu o 3,8% a pokračuje v dobrých výsledcích zaznamenávaných od roku 2003. Mezi státy, které si vedou nejlépe, vynikají rozvojové země v čele s Čínou a Indií, jejichž ekonomiky v roce 2006 vzrostly v průměru o 6,5%. Lze však tento zjevně příznivý obraz celosvětového růstu udržet, zvláště když ho doprovází stále hlubší globální finanční nerovnováha?

Průměrný roční růst v nejméně rozvinutých zemích, z nichž řada leží v Africe, dosáhl loni téměř 7%. Největší světová ekonomika, totiž Spojené státy, vzrostla o 3,2% a zvýšení růstu zaznamenaly také dříve loudavé Japonsko a Evropa. Tyto trendy jsou pozoruhodné zejména ve světle otřesů plynoucích ze zvýšení cen ropy, válek v Afghánistánu a Iráku, mezinárodního terorismu a krachu multilaterálních obchodních jednání.

Vysoká hospodářská výkonnost odráží silnou domácí poptávku v USA vyvolanou nízkými náklady na půjčky a stoupajícími cenami aktiv. To v celém světě zvýšilo export průmyslového zboží a udrželo na uzdě inflaci, díky čemuž se zvýšila poptávka po energii a surovinách z rozvojového světa, která zase zvýšila ceny komodit a prospěla mnoha chudým zemím. Úspory vytvořené ve východní Asii a u mnoha vývozců ropy pak zvýšily globální likviditu a pomohly financovat deficit běžného účtu platební bilance USA, který dnes dosáhl bezpříkladné výše.

Pro rok 2007 se však předpokládá oslabení globálního hospodářského růstu. Zpráva OSN s názvem Světová ekonomická situace a vyhlídky 2007 varuje, že slabší trh bydlení podkope růst v USA. V důsledku toho dojde ke zpomalení globální hospodářské expanze, protože žádná velká země není s to převzít roli hlavního motoru růstu. A při zpomalujícím světovém hospodářském růstu by mohly finanční potřeby USA vyvolat pokles důvěry investorů v budoucnost amerických aktiv, což by uspíšilo prudké znehodnocení dolaru.

Zpráva OSN si všímá, že národní hospodářské politiky a stávající multilaterální uspořádání nejsou uzpůsobeny k tomu, aby účinně mírnily riziko globálního zpomalení nebo řešily globální nerovnováhu. V Evropě a Japonsku například dochází k utužování monetární a fiskální politiky v reakci na domácí obavy, což světovou ekonomiku dále zpomaluje.

Nahromadění oficiálních rezerv ve východní Asii a dalších rozvojových zemích poskytne jejich držitelům další prostředky k tomu, aby se dokázali vypořádat s možnými vnějšími šoky. Současně to však omezilo růst domácí poptávky a dovozu, což globální nerovnováhu spíše prohlubuje, než vyrovnává.

Žádná jednotlivá vláda samozřejmě nemůže nést všechny náklady potřebné k nápravě dnešní globální nerovnováhy. Mezinárodně dohodnutý balík politických nástrojů by však mohl napomoci ke snížení rizika slabšího růstu ve velkých ekonomikách, k udržení důvěry ve stabilitu mezinárodních finančních trhů a k odvrácení tvrdého pádu dolaru. To by například vyžadovalo stimulaci růstu v Evropě, Asii a u velkých vývozců ropy za účelem vyvážení nepříznivého dopadu změn v USA na světovou ekonomiku – mezi tyto změny by přitom měla patřit restriktivnější fiskální politika, pokles soukromé spotřeby a růst domácích úspor za účelem snížení amerického vnějšího deficitu.

Směnné kurzy by se měly koordinovaně srovnat tak, aby stimulovaly vývoz ze schodkových zemí a dovozní poptávku v zemích přebytkových. To není jen otázka zhodnocení čínské měny, jak tvrdí někteří američtí politici, ale vyžaduje to postupnou úpravu kurzu většiny hlavních světových měn k dolaru v kombinaci s koordinovanými úpravami fiskální a monetární politiky ve zbytku světa.

Existující platformy, například summity skupiny G8, nejsou pro dosažení takové změny vhodné, a to zejména proto, že mezi její členy nepatří klíčoví protagonisté z rozvojového světa. Multilaterální dozorovací mechanismy, které loni zavedl MMF, jsou krokem správným směrem, avšak jen v případě, že se stanou součástí nějakého institucionalizovaného multilaterálního mechanismu dozoru a koordinace politik.

Má-li být MMF jako zprostředkovatel tohoto mechanismu důvěryhodný, potřebuje sám projít reformou, a to včetně zásadní změny hlasovacího systému tak, aby vliv rozvojových zemí odpovídal jejich současné váze v globální ekonomice. Skromné kroky tímto směrem učinil MMF loni v září na schůzce v Singapuru.

Takto vzniklá nová platforma by se měla zároveň využít k práci na strukturální reformě mezinárodního měnového systému, zaměřené na snížení jeho přílišné závislosti na americkém dolaru jakožto rezervní měně. Reforma by měla na základě multilaterální dohody směřovat k vytvoření rezervního systému složeného z řady různých měn, či v dlouhodobém měřítku dokonce ke vzniku celosvětové měny založené na Zvláštních právech čerpání, jak je zavedl MMF.

Již pouhá možnost blížícího se tvrdého pádu dolaru – a s ním i americké a světové ekonomiky – by měla být natolik alarmující, aby mobilizovala jednotnou akci. Koordinované úsilí bezpochyby přinese uspokojivější výsledky, než jakých dokáže kterákoliv země dosáhnout sama o sobě.