PALO ALTO – V době, kdy se globální ekonomika utápí v recesi a finanční krizi, přijali vedoucí představitelé všude na světě řadu monetárních, finančních a fiskálních opatření. Ekonomiky se však dál smršťují, nezaměstnanost stoupá a bohatství se snižuje.

Politické reakce jednotlivých zemí se liší od umírněných po razantní. Čína schválila stimulační balík v objemu 6% HDP, který se zaměřuje (především) na infrastrukturu; Spojené státy uzákonily dvouletý balík výdajů a slev na dani v objemu 800 miliard dolarů. Federální rezervní systém a Bank of England snížily krátkodobé úrokové cíle téměř na nulu a uskutečňují politiku „kvantitativního uvolňování“ – tedy nepřetržitých peněžních injekcí.

Navzdory tomu všemu zůstávají mohutné nadměrné bankovní rezervy nerozpůjčené. Během japonské „ztracené dekády“ nakupovala Bank of Japan většinou japonské vládní dluhopisy, zatímco Fed se snaží znovuotevřít sekundární trhy pro sekuritizované soukromé půjčky (které jsou v USA stejně důležité jako půjčky bankovní), nakupuje cenné papíry kryté hypotékami, spotřebitelské a firemní půjčky a také dluhopisy amerického ministerstva financí. Bank of England zase nakupuje britské vládní dluhopisy („gilts“). Evropská centrální banka vzhledem k silným obavám z inflace reaguje pomaleji.

Americká vláda dnes pojišťuje, půjčuje nebo utrácí více než 10 bilionů dolarů, od záruk za prostředky na peněžních trzích přes sanaci AIG až po swapové linky Fedu podporující zahraniční centrální banky. Analogické záruky a sanace bank se objevily i v ostatních velkých ekonomikách (v případě Evropy nehraje tuto roli ECB, nýbrž národní vlády).

Fiskální reakce – daňové škrty a zvyšování výdajů – se značně liší, přičemž v Evropě vykazující větší averzi k dluhům je poněkud vlažnější než v USA a Číně. USA postrkávají Evropu k většímu fiskálnímu stimulu, zatímco Evropané tlačí na USA, aby přijaly přísnější a globálně koordinovanější finanční regulaci.

Budou sanace ve finančním sektoru a fiskální stimuly fungovat, když se úroky blíží nule? A co jiného by se dalo dělat?

Pokud jde o fiskální opatření, empirické důkazy naznačují, že tři čtvrtiny spotřeby jsou založeny na dlouhodobějších hospodářských vyhlídkách, nikoliv na krátkodobém disponibilním příjmu. Většina dočasných slev na dani se proto nepřetaví ve výdaje, nýbrž v úspory. Zaměření úlev na lidi s nedostatkem likvidity, zejména na nezaměstnané, je o něco málo efektivnější a také humánnější.

Podle některých lidí představují výdaje do infrastruktury velký keynesiánský „multiplikátor“, tedy růst příjmů převyšující počáteční výdaje (odhady hovoří až o jedenapůlnásobku počátečního zvýšení výdajů). Výdaje do infrastruktury jsou však obvykle pomalé – a téměř vždy je silně motivují úzkoprsé politické ohledy. Ani intenzivní stimulace infrastruktury v objemu 15-20 bilionů jenů ročně nezabránila v Japonsku „ztracené dekádě“. Stejně tak neukončily americké vládní výdaje velkou hospodářskou krizi (v roce 1939, deset let po nástupu deprese, přesahovala nezaměstnanost stále 15%).

Efektivnější stimul by urychlil výdaje, které je stejně zapotřebí realizovat. Případně by snížil daně s cílem změnit kalkulaci rentability propouštění u firem a výdajů u spotřebitelů – například formou odpuštění daně ze mzdy firmám a zaměstnancům na jeden rok nebo odpuštění části či celé daně z obratu, případně federální daně z přidané hodnoty. Ještě lepší by bylo trvalé snížení sazeb a regulace budoucích výdajů.

Před drahým fiskálním stimulem by se však vlády měly mít na pozoru. Za každý vynaložený dolar pravděpodobně vytvoří jen malý polštář zaměstnanosti a příjmů, přičemž obsluha hromadícího se velkého dluhu zbrzdí dlouhodobý růst – buďto tím, že si vynutí podstatné zvýšení daní či snížení výdajů v budoucnu, anebo tím, že přinutí centrální banky popustit uzdu inflaci. Čína se rozhodně ošívá kvůli obavám z bezpečnosti dluhopisů amerického ministerstva financí, které má v držení.

Dostatečné kvantitativní uvolňování teoreticky brání budoucí inflaci, neboť motivuje lidi k okamžitým nákupům velkých položek, jako jsou automobily a spotřebiče, což brání zvyšování cen v pozdější době. (V praxi je to však experiment.) Vysoká a stále rostoucí inflace vytváří obrovské náklady a těžko se obrací. Po zmírnění poklesu musí centrální bankéři zastavit obrovský příliv likvidity, než se zvedne inflace, což bude choulostivý manévr.

V podstatě však jde o to, že lepší politika může přinejlepším zmírnit ekonomické důsledky této strašlivé recese. Ze současné šlamastyky v brzké době zcela nevybředneme. Po recesích někdy následují silná zotavení, avšak zotavení po finančních krizích jsou vždy nesmírně bolestná, časově náročná a traumatická.

Ekonomové Ken Rogoff a Carmen Reinhartová uvedli, že velké finanční krize uplynulého století trvaly v obvyklém případě pět nebo více let. V případě mnoha předchozích bankovních krizí byla tvrdě zasažena jen určitá země nebo region (Argentina, Japonsko atd.). Tentokrát však značně trpí prakticky všechny ekonomiky a bankovní krize je globální. Politici budou dál řešit tento problém všemi dostupnými prostředky, ovšem rozplétání dlužních vztahů rozbujelých během boomu nějakou dobu potrvá.

V časech vážné ekonomické tísně hledají politici překotně řešení a někteří lidé ztrácejí důvěru v ekonomický systém jako takový. Během velké hospodářské krize v 30. letech bylo koneckonců běžné, že se západní intelektuálové utíkali ke komunismu a centrálnímu plánování jako k vysněnému všeléku. A navzdory zhroucení komunismu se někteří z nich z tohoto intelektuálního výletu již nikdy nevrátili.

Samozřejmě neexistují žádné argumenty, proč se vracet k socialismu a centrálnímu plánování. Jakmile se však ekonomika odpojí od vládních infuzí, budeme potřebovat lépe regulovaný finanční systém. Jakákoliv finanční instituce, která je příliš velká nebo příliš provázaná s ostatními, než aby mohla padnout, nebo která by se takovou brzy mohla stát, musí být přísně regulována a monitorována v reálném čase na rizikovou a kapitálovou přiměřenost, jinak bude rozdrobena na menší firmy.

Do té doby nezbývá než doufat, že pánové Bernanke, King, Trichet i ostatní guvernéři centrálních bank po celém světě nastaví přibližně správnou monetární strategii a že naši politici nebudou utápět obrovské částky v neúčinných fiskálních stimulech.