Ve své nové knize Konec chudoby popisuji, jak je možné vymýtit do roku 2025 krajní chudobu, avšak pouze za předpokladu, že bohatý svět dodrží svůj slib a pomůže nejchudším zemím. Aby mohla ekonomika prosperovat a pečovat o investice ze strany soukromého sektoru, jež jsou nezbytné pro dosažení dlouhodobého růstu, potřebuje fungující systém zdravotnictví a vzdělávání, investice do půdních živin a vodního hospodářství a základní infrastrukturu, jako je elektřina a motorizovaná přeprava. Přesto nejchudší státy, a to ani dobře spravované, nemají k financování těchto investic dostatek zdrojů.

Nedostatek adekvátní zahraniční pomoci patří k největším ostudám na naší planetě a Spojené státy zaostávají nejvíc ze všech. Je naléhavě potřeba, aby USA procitly do globální reality a začaly plnit své závazky.

Nejznámějším konkrétním slibem bohatých zemí je poskytovat nejchudším státům pomoc ve výši alespoň 0,7% jejich HNP. Závazek má svůj počátek v době před 44 lety, v roce 1961, kdy Valné shromáždění Organizace spojených národů za svůj cíl přijalo nezbytnost významně zvýšit zahraniční pomoc „tak, aby co nejdříve dosáhla přibližně 1% úhrnu národních důchodů hospodářsky vyspělých zemí.“ Tou dobou byla zahraniční pomoc asi na úrovni 0,5% důchodu bohatých zemí.

Pomoci však nadále ubývalo, slibům navzdory. Na začátku 90. let se oficiální rozvojová pomoc stále pohybovala kolem 0,33% HNP dárcovských zemí a s nástupem nového tisíciletí poklesla na zhruba 0,22% HNP. Dnes činí asi 0,25% HNP. Dlouhodobý úpadek poměru pomoci k HNP však bohatý svět neodradil od toho, aby se znovu a znovu zavazoval, že dosáhne 0,7% HNP, mimo jiné na Summitu Země v Riu roku 1992 a na kodaňském Summitu o sociálním rozvoji v roce 1995.

Na začátku nového milénia se světoví lídři sešli, aby přijali Rozvojové cíle tisíciletí, globální závazek na snížení krajní chudoby na polovinu do roku 2015. Aby tyto závazky uskutečnili, světoví předáci, včetně prezidenta USA George W. Bushe, se sešli znovu v mexickém Monterrey a přijali Monterreyský konsenzus ohledně toho, jak průlomu v omezování chudoby dosáhnout. Bushova osobní účast stojí za povšimnutí, neboť bohaté země opětovně přijaly metu 0,7% HNP a USA se staly signatářem.

Vláda USA často prohlašuje, že v současnosti není vázána žádnými „nahodilými“ číselnými cíli, jako je 0,7% HNP. Vrcholní představitelé dokonce tvrdí, že USA se nikdy pod takový cíl nepodepsaly. Avšak USA a další země podepsaly Monterreyský konsenzus, který vyzývá „vyspělé země, které tak ještě neučinily, aby vyvinuly konkrétní úsilí ke splnění cíle 0,7% hrubého národního produktu coby oficiální rozvojové pomoci.“ Jen stěží by to mohlo být jasnější. Želbohu, USA neprojevily naprosto žádné „konkrétní úsilí“ ke splnění tohoto závazku.

Skutečnost je taková, že oficiální rozvojová pomoc USA dosahuje pouhých 0,15% amerického HNP, což je méně než čtvrtina globálního cíle. To nápadně kontrastuje se 4% HNP, jež USA utrácejí za svou armádu, letos zhruba 500 miliard dolarů. Spojené státy tedy vydávají asi třicetkrát víc za armádu než za mírovou rozvojovou pomoc nejchudším zemím.

Z celosvětového hlediska v současnosti existuje pět zemí, které v oblasti pomoci dosáhly 0,7% HNP: Dánsko, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko a Švédsko. Šest dalších států, všechny v Evropě, si nedávno stanovily kalendář, podle něhož 0,7% HNP dosáhnou do roku 2015. Jedná se o Belgii, Finsko, Francii, Irsko, Španělsko a Velkou Británii.

Generální tajemník Kofi Annan ve své zprávě před summitem OSN, na němž se v září 2005 sejdou světoví lídři, vyzval všechny dárcovské země, aby do roku 2009 docílili alespoň 0,5% HNP a 0,7% do roku 2015. Poznamenal také, že země jako Německo a Japonsko, které aspirují na stálé členství v Radě bezpečnosti OSN, mají zvláštní zodpovědnost za globální dohled nad dosahováním stanoveného cíle.

Naneštěstí, ideologičtí mluvčí superboháčů v USA, zejména redakční stránka listu The Wall Street Journal , se nadále staví ostře proti zahraniční pomoci, třebaže jde o pouhých 70 centů ze sta dolarů příjmu! Když mou knihu kritizovala recenze v těchto novinách, zaznělo, že vyzývám k „dávání, až to bude bolet“.

Chamtivost však má své meze. Jsem si naprosto jistý, že The Wall Street Journal ve skutečnosti nezastupuje zájmy a názory mnoha, ba možná většiny bohatých Američanů, včetně milionářů a miliardářů, jejichž příspěvky k pomoci chudým mají obrovský význam pro životy milionů lidí.

Mnoho význačných filantropů, například Bill Gates, už razí cestu vpřed. Věřím, že jen málo majetných lidí by odmítlo přispět malou částí svého ohromného bohatství k naději na každoroční záchranu milionů lidí a na pomoc nejchudším zemím s výstupem na první příčku žebříku hospodářského rozvoje. Budou vědět nejen to, že zachrání životy lidí, ale také že přispějí k mnohem bezpečnějšímu a hospodářsky úspěšnějšímu světu.

Místo abychom se strachovali, že 70 centů ze 100 dolarů znamená dávat, až to bolí, naším mottem v bohatých zemích by se mělo stát: „Dávat, až to zbaví bolesti.“